 30.7.
– 1.8. 2005 Prodloužený víkend v Solné komoře
1.
den
K jezeru Traunsee přijíždíme zhruba kolem druhé hodiny ranní.
Znaveni cestou uleháme přímo na břehu jezera pod majestátní horou
Traunstein. Ostatně tento nápad mělo více lidí a tak se tu aspoň
nebudeme bát. Zjišťujeme že, lidi tu polehávají naprosto všude
– na parkovišti v autech, na pláži, na přistávací ploše pro vrtulník,
kde jsem si mimochodem ustlali i my. Je poměrně větrno a tak se
až po uši balíme do spacáků a za zvuku narážejících vln usínáme.
Tahle ukolébavka nemá chybu. Probouzíme se chvíli po svítání.
Sluníčko je však ještě schované za vrcholem Traunsteinu a tak
zůstáváme zachumláni ve spacácích a jen tak se povalujeme. Nedočkavost
je ale silnější a tak nakonec přeci jen vstáváme.
Asi hodinu nám trvá než vše sbalíme a naložíme věci na kola. Sama
jsem překvapená, že jsme to zvládli na nás poměrně rychle. Čtyřkolého
miláčka pak zanecháváme ve stínu Traunsteinu. Naší první zastávkou
je zámek Orth poblíž města Gmunden. Zámek byl postaven na umělém
ostrůvku a s pevninou spojen krátkým dřevěným mostem. Místo je
to překrásné a tak není divu, že je velice oblíbené, a to nejen
mezi turisty. Omylem se připlétáme mezi svatebčany, s naloženými
koly je to docela sranda. Ale jak je tu zvykem, každý je tu naprosto
v pohodě a svatebčanům turisti ani turistům svatebčani nevadí.
A pokud by vám byl zámeček povědomý, tak je to tím, že se zde
natáčel německorakouský seriál Hotel Orth.
U jezera Traunsee se dneska už moc dlouho nezdržíme, v Altmünsteru
odbočujeme a přes kopečky míříme směr jezero Attersee. Zpočátku
nás čeká šílené stoupání, do kterého se mi vůbec nechce, ale při
povzbuzování místním důchodcem visícím z okna svého baráčku se
nahoru přeci jen
 vydrápu.
I pak nás čeká naštěstí už jen daleko mírnější stoupání. Časem
se nám asfalt mění v lesní cestu a my se ocitáme skoro na konci
světa. Těší nás, že i v Rakousku jsou podobná „zapomenutá“ místa.
Ale už nás tolik netěší fakt, že cesta vůbec neodpovídá té v mapě.
Nicméně předjíždějící cyklista nás ochotně ubezpečuje, že jedeme
skutečně správně, přičemž nezapomene několikrát zopakovat, že
je to skutečně supr supr cesta. Pro něj možná jo, ale pro naše
naložená kola až tolik ne. Při stoupání lesem po téhle „děsné“
cestě nadávám – těšila jsem se na pohodový cyklovíkend u jezer
a teď se zase kodrcáme někde lesem do kopce. Konečně vyjíždíme
z lesa a pod koly se nám objevuje asfalt. V lese jsme si nějak
nevšimli, že se nad námi stahují mračna. Na sprchu momentálně
náladu nemáme. Pravdou sice je, že nám dochází voda, ale stačila
by nám jen v lahvích. Štěstí nám ale přeje a hned za zatáčkou
se objevuje baráček s typickým dřevěným „napajedlem“. Také jsme
odměněni výhledem na alpské kopečky a na jezero Attersee. Paráda
– k jezeru pojedeme už jen z kopce. Ve městečku Weyregg am Attersee
si dáváme velmi pozdní obídek (z našich zásob). Cestou narážíme
na kemp a tak si dopřejeme sprchu a pokračujeme ve spanilé jízdě
kolem jezera, a to přes Weissenbach a Unterach.
Ani nevíme jak a ocitáme se u jezera Mondsee. Nejvyšší čas hledat
nocleh. Po cestě projíždíme kolem spousty malých pláží, které
by byly k přenocování ideální. Problémem ale je, že jsou všechny
už obsazené. Stan si nakonec chceme postavit hned vedle silnice,
jen trochu schovaný za stromky. No místo by to nebylo zas až tak
špatný, ale pláž je pláž. Navíc výhled ze stanu na jezero by byl
luxusní. „Jdu na průzkum,“ prohodí brácha a zmizí kdesi na vyšlapané
cestičce ve křoví. Za chvíli se vrací: „Paráda, objevil jsem skvělý
 místo
– jen malinká plážička akorát pro náš stan.“ Hned se běžím podívat,
jestli si nevymýšlí. „Jupí, přeci jen bude výhled na jezero a
taky večerní koupání.“ Jezero Mondsee je totiž nejteplejším jezerem
Solné komory. Navíc máme i společnost – dvě zvědavé labutě. Večer
nás pak déšť zahání do stanu.
2.
den
Ráno poprchává, ale vypadá to nadějně. Ovšem asi jen vypadá. Když
máme vše zabaleno a uklizeno, začíná pršet. No nic, jedeme a uvidíme.
Projíždíme po cyklostezce vybudované pod skalním převisem – úplná
cyklopromenáda. Součástí je i několik tunýlků a tak se máme alespoň
kde schovat před deštěm. Čekání nás ale moc dlouho nebaví.
Dalším jezerem na naší cestě je Wolfgangsee. Nejdříve přijíždíme
do městečka St. Gilgen, které je největším letoviskem salcburské
oblasti Solné komory a každého musí upoutat svou nádhernou polohou.
Moc se mi zde líbí a vůbec se mi odtud nechce, projížďka místními
 upravenými
uličkami nemá chybu. V domě okresního soudu se roku 1720 narodila
Mozartova matka a jeho sestra zde dlouho bydlela. V roce 1927
byla proto na náměstí odhalena Mozartova kašna. A pokud by vás
náhodou omrzelo kolo, při prohlídce města ho můžete vyměnit za
kočár. Seriálové fandy zase bude možná zajímat, že se tu natáčel
seriál Stockinger. Na místní radnici měl prý sídlo známý zmatkář
strážmistr Konrád (osobně nemůžu potvrdit).
Pak zase kousek popojedeme, jenže stejně víc stojíme než jedeme
– prostě nevíme, co sledovat dřív – jestli výhledy na jezero,
přijíždějící parník či městečko St. Wolfgang na protějším břehu.
Pak už se nám ale cyklostezka od jezera vzdaluje, projíždíme kolem
jakési přírodní rezervace, kterou můžeme shlédnout z dřevěné rozhledny
postavené speciálně pro cyklisty přímo u cyklostezky. To je servis!
Teď, když nepotřebujeme, projíždíme kolem mnoha míst vhodných
pro přespání. Ale je poměrně
brzy a pár kiláčků chceme ještě najet.
Dále pokračujeme kolem řeky Ischl. Tak nějak nás napadá, že bychom
potřebovali nabrat vodu. Jak naschvál nikde nic. V tom si ale
všimnu, že u jednoho baráčku mají na dvoře již jednou zmíněné
dřevěné napajedlo. „Hurá,“ raduju se, ale brácha už mé nadšení
nesdílí: „Přece jim nepolezu až na dvorek.“ „A proč ne? Víš co,
já si jdu pro vodu a ty si vař z čeho chceš.“ Když se přesvědčí,
že mě nikdo nepřetáhne klackem, nedá mu to a jde taky. Ačkoliv
je dvůr plný lidí, nikdo se nad tím ani nepozastaví – na žíznivé
cyklisty jsou tu zřejmě zvyklí. Možná i proto se ve vodě chladí
několik lahváčů. Sakra, kdybych si se statkářem popovídala, třeba
by i nějaké to pivíčko putovalo do brašen.
Cesta ubíhá rychle a tak za chvíli vjíždíme do města Bad Ischl.
Jeho prohlídku však necháváme na zítra. Teď už je na čase hledat
nocleh. Ve  městě
to bude asi horší a tak jím stále kolem řeky co nejrychleji projíždíme.
S heslem „Jedině někde u vody“ (který byl nejspíše můj výmysl)
se poohlížíme po nějakém místečku. Ale znáte to, tady se nám to
nelíbí, tady je to strašidelný, tady je zas moc vysoká tráva,
tady je to zas na očích a tady budou žrát komáři … Když se nějaké
místo zamlouvá jednomu, druhému se zas nelíbí a naopak. A tak
to vypadá, že dneska budeme spát asi na stromě. Ale štěstí nám
nakonec přeci jen přálo – sjíždíme na jakousi pěšinu skrz lesík,
ocitneme se u jakési továrny a za ní nás čeká takové místečko,
které by nám záviděl i leckterý zcestovalý dobrodruh. Vedle řeky
se nachází ohromná louka s ohništěm a zastřešeným sezením – vypadá
to, že tu mají zřejmě tábořiště vodáci. Kdyby tu byla sprcha,
bylo by to dokonalé – takhle půjdeme spát jako prasátka. Vzhledem
k tomu, že počasí  nám
dneska nepřeje, kryté sezení se hodí, aspoň se nemusíme mačkat
ve stanu. Večer se ještě snažím o malou koupel v řece, ale je
docela zima a voda je ledová, takže to nestojí za nic. Jsem jen
atrakcí pro dva opozdilé turisty, kteří se nestačí divit.
3.
den
Dneska jsme byli odměněni krásným slunečným dnem. Vracíme se do
města Bad Ischlu a přemýšlíme, zda pomník „myslivce s mrtvým jelenem“,
kolem kterého jsme projížděli, představoval opravdu Františka
Josefa a nebo to byla jen naše představa. Ve městě si prohlížíme
zejména promenádu kolem řeky a taky pár zajímavých staveb, o kterých
stejně nic nevíme. Něco málo z historie: Již v 16. století zde
byly objeveny neobyčejně silné solné prameny, avšak Bad Ischl
se stal vyhledávaným lázeňským střediskem teprve na počátku 19.
století, kdy dvorní lékař nařídil solné koupele  neplodné
arcivévodkyni Žofii. Záhy začala přivádět na svět děti, z nichž
nejslavnějším byl František Josef I., jenž po 60 let trávil celé
léto v Kaiserville. Ta je pravděpodobně vůbec nejnavštěvovanější
památkou ve městě.
Při
výjezdu z města ještě stavíme u místního supermarketu, kola zanecháváme
venku nezamčená (zámek je tu fakt jen zátěží v brašně) a razíme
nakoupit. Pak už míříme po cyklostezce kolem hlavní silnice a
souběžně s řekou Traun zpátky k jezeru Traunsee. V Ebensee pozorujeme
kitesurfaře, což se nám zalíbí natolik, že tu stvrdneme pěkně
dlouho. Teď nám ještě zbývá objet jezero až k hoře Traunstein.
Kolem vede krásná cyklostezka, širší než mnohé silnice u nás.
Zajíždíme se podívat na známý
kostel v Traunkirchenu, který se honosí neobvyklou kazatelnou
ve tvaru
rybářského člunu s apoštoly vytahujícími sítě plné ryb. Zde také
poprvé a naposledy potkáváme Čechy, ovšem hrdě se k nim nehlásíme.
V Traunkirchenu je poměrně velký provoz a cyklostezka místy chybí
– ale musíme si zvykat, neboť s cyklistickým rájem se zítra rozloučíme.
Poslední
krátkou zastávkou je promenáda v městečku Gmünden. Město bylo
odedávna překladištěm soli – nejprve z Hallstattu, později ze
solných dolů v Ischlu a v Ebensee. U řeky vytékající z jezera
stojí dodnes budova celního úřadu (Kammerhof) postavená Habsburky.
Vybíralo se zde clo za každý gram soli odvážené po řece Traun
směrem k Dunaji. Této celnici vděčí kraj kolem horního toku řeky
za jméno Solná komora (Salzkammergut).
K
autu už to máme jenom kousek. Celé odpoledne se těším na koupel
v jezeře, ale voda je tak ledová, že se smočím, jen tak aby se
neřeklo. Dnešní noc si opět usteleme pod hvězdami na přistávací
ploše pro vrtulník. Lidí tu piknikuje a přespává ještě víc než
minule. Mezi druhou a třetí hodinou ranní nás budí déšť a tak
rozhodujeme, že odjedeme dřív než jsme plánovali. Škoda, že jsme
byli donuceni takhle prchnout bez rozloučení …
Mapa
oblasti s vyznačenou trasou, kterou jsme absolovali (viz vpravo)
|
