6. – 7. 7. 2006 Peckovsko, Podzvičinsko

1. den
Vyjíždíme chvíli před devátou. Šupem do Náchoda, zde nás čeká stoupání na Kramolnu. Začíná být pěkný hic. Po konzultaci míříme přes Studnici do Babiččina údolí. U Vilémova mostu v Ratibořicích odbočujeme na stezku kolem Úpy. Vypadá to, že tu dělají nový povrch, ovšem trochu podivným způsobem. Kus cesty jedeme staveništěm. Dále je naštěstí již nový asfalt. Na Starém Bělidle je rušno. Projíždíme kolem Viktorčina splavu a dále pokračujeme po cyklotrase „Okruh Boženy Němcové“. Jede se tu docela hezky. Cesta vede téměř kolem Úpy, takže je tu příjemně. Jen cesta je někdy až moc kamenitá a naše naložená kola trpí. Sem tam jezdí nějací cyklisté. Takto pokračujeme až do Havlovic. Překvapeni jsme dokonalým sportovním areálem – takový nemáme snad ani v Hradci. Po CT č. 4094 pokračujeme až do Úpice. Zde se nachází poměrně známá hvězdárna a také „Dům bratří Čapků“. Obě budovy však s lehkým srdcem míjíme. V parku si dáváme obídek a rychle zase dál. V Hajnici odbočujeme poněkud dříve než jsme plánovali a jedeme po CT č. 4097 na Choustníkovo Hradiště. Toho ale vůbec nelitujeme, neboť nás čeká naprosto úžasná trasa přes vesničky Vyhnánov a Kohoutov. Navíc zde nepotkáváme téměř žádná auta. Prostě pohoda. V Choustníkově Hradišti se rozhodujeme pokračovat po hlavní silnici do Dvora Králové nad Labem. Je to přeci jen nejrychlejší cesta. Možná proto, že je svátek, je provoz snesitelný. Za křižovatkou z Choustníkova Hradiště do Dvora je při cestě malebná kaplička, vlastně spíše Boží muka, a přímo na špičce sedí dravec a rozhlíží se do kraje. To by bylo foto. Jenže se mi tu mezi auty nechce zaclánět. Navíc sluníčko peče jak o závod a tak honem pryč. Dvorem projíždíme kolem ZOO. Z té slunečné výhně jsme totálně vyčerpaní a tak ve vesničce Nové Lesy dáváme delší pauzu. Příhodný stín nacházíme přímo u hřbitova. Odtud už je to jen kousek do Bílé Třemešné, kde se nachází pamětní síň J. A. Komenského, který zde pobýval před odchodem do exilu. Dále pokračujeme na Dolní a Horní Brusnici a protože už toho máme pro dnešek opravdu plné pedály, odbočujeme do Mostku a končíme v místním kempu. Je tu jen pár lidí a tak naprostý klid. Po „zabydlení“ nám správce kempu sděluje, že se sem přes noc chodí koupat opilci z nedaleké hospůdky, a tak se může stát, že tu kola ráno prostě nenajdem. Opravdu optimistická zpráva. Naštěstí nám ale kola zamyká do svého kamrlíku a tak můžeme usínat s jistotou, že se se svými bicykly opět shledáme. Voda teče, dokonce i teplá, jenže až po sedmé hodině, a tak se myji ještě ve studené. Po parném dni je však ledová sprcha vlastně docela příjemná. Jediné co nedokážeme pochopit, je místo pro stany umístěné ve svahu, a tak celou noc sjíždíme z kopce. Po 80 našlapaných kilometrech však spíme i tak jako dřeva. Možná proto jsme za celou noc žádné opilce nezaslechli.

2. den
Jako vždy máme dlouhé výpravy a tak opět vyjíždíme až když sluníčko začíná nemilosrdně pálit. Naše cesta vede na Pecku, a to přes Vidonice, Staňkov a Lhotu u Pecky. Zajíždíme se podívat na hrad, někdejší sídlo vynikajícího českého vzdělance, umělce a cestovatele z přelomu 16. a 17. století, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jednoho z 27 vůdců stavovského odboje popravených na pražském Staroměstském náměstí. Hrad byl vybudován ve 14. století a asi nejznámějším majitelem byl právě hrabě Harant. Roku 1621 však hrad získává dokonce Albrecht
z Valdštejna. Zajímavou informací je, že Pecku navštívil také Karel Hynek Mácha při své krkonošské pouti roku 1833. V jeho zápisníku si můžeme přečíst tento záznam: „Pecka. Kamenný most, ve bráně zdvíhací, nalevo okno, velmi silné mříže, u vrat těžký řetěz, kamenný portál polou spadlý, balkónová okna, ve dvoře kryté pavlače.“ Vyjma mostu už nic z toho, co si Mácha zaznamenal, na Pecce nenajdeme, protože během 19. století byl hrad rozebírán na stavivo. Teprve ve století následujícím došlo k rekonstukci harantovského paláce, kde se nyní nachází muzeum Kryštofa Haranta a také historie obce. Ale dost bylo historie.
Z Pecky se vracíme stejnou cestou, což mi je docela líto, neboť Peckovsko je krajina přímo stvořená pro cykloturistiku. Stálo by opravdu za to projezdit celou oblast důkladněji. Ale vždy je dobré mít nějaký důvod se vrátit. Z Horní Brusnice nás čeká stoupání na Zvičinu. V tom vedru je snad i to kolo línější, ale naštěstí to není příliš daleko. Z nadmořské výšky 671 m n.m. se za jasného počasí naskýtají vůbec nejkrásnější výhledy na Krkonoše. My však musíme výhledy oželet, neboť je tak trochu zamlženo. Tak snad příště. Alespoň si dáme pozdní obídek u Raisovy chaty s kostelíkem sv. Jana Nepomuckého. Dále pokračujeme po značené cyklotrase do Třebihoště. Úzká asfaltka vinoucí se v polích a lukách tak trochu připomíná rakouskou cyklostezku. Dokonce i auto tu asi projede jen zřídka. Z Třebihoště se vracíme opět do Bílé Třemešné. Naším dalším cílem je Labská přehrada Les Království, která je jednou z nejhezčích v Čechách. Odtud už volíme nejkratší cestu zpátky, tedy znovu přes Dvůr Králové. Zde malinko bloudíme. Ani paní, která se nám snažila vysvětlit cestu, moc nepomohla - jak jsme zjistili, pravděpodobně má problémy rozeznat pravou a levou stranu. Nakonec nacházíme cestu přes Žireč, kolem letiště. Dravec před Choustníkovým Hradištěm je opět na svém místě. Zde se napojujeme na CT č. 4098 přes Vlčkovice v Podkrkonoší až do Chvalkovic. Na to, že se jedná o cyklotrasu, je zde hóóódně velký provoz – prostě česká klasika. Dále volíme směr Rozkoš. Překvapivě je zde poměrně dost lidí a v kempech doslova nabito. Z Rozkoše už pelášíme do Nového Města nad Metují. Začíná mě bolet levé koleno a tak to moc nejede. V Pekle nás oslovují zřejmě budoucí kolegové a žádají o radu při koupi brašen. Nejradši bych jim poradila, že chtějí-li jezdit u nás, ať si brašny radši ani nekupují. Ale proč jim kazit iluze a nadšení. No, a teď zbývá vyšlápnout už jen ten poslení skoro 8km kopec ........... Dneska nám tachometry ukázaly téměř 90 km.