Strana 1

8. den Štúrovo - Šahy (více...)
Od hodné paní domácí ze včerejška víme, že ve městě je velké termální koupaliště - proto Štúrované pronajímají snad každý kurník. Bezplavkoví Jolana a Vašek sedají na kola a vyrážejí na maďarskou stranu, k dominantě Štúrova, k velkému klášteru u města Esztergom. V termálním koupališti je voda teploučká, úžasná, namožené svaly jsou jak v bavlnce. Dozvídáme se od něj ale bezva fintu: příště se ubytovat v kempu, který je součástí areálu kúpaliska. Přístup k bazénům je tak zcela volný a navíc zdarma. V malé pohraniční vesnici Salka dáváme po 10km silnou dobrou kávu a pokračujeme asi 30km Maďarskem. Dostáváme se na cestu k poloopuštěné vesnici Tésa, která se zapíše do našeho deníku jako nejstrašnější silnice celé cesty. Díry, výmoly, průrvy, písek, balvany. To všechno na uzounké silničce bylo, navíc lemováno neprostupnou a neudržovanou zelení. A velký kopec a následující skopec k tomu. A nikde nikdo. Ani proti nám, ani před námi, ani za námi. Naštěstí cesta vedla do romanticky znějícího městečka Vamosmikola, odkud se dostáváme na opuštěný přechod Vyskovec nad Ipľom – ztracená pohraniční vesnice, kde je sice dost cikánů, ale žádný problém. Dnešní 50km etapu si užíváme se vším všudy. Hodně stavíme, fotíme, diskutujeme a smějeme se. Den končíme ve městečku Šahy, kde máme poprvé dohromady mnoháč. V pěkném a čistém hotelu Vila Romane spíme všichni za 1 500 Sk. U večeře nás obsluhuje Igor – pěkný fotbalista, ale hloupý kluk a neschopný číšník. A tak se smějeme i celý večer.

9.den Šahy – Filakovo (více...)
Vyjíždíme po silnici na Slovenské Darmoty a obědváme ve vesnici Želavce na terase zdejšího kulturního domu Fontána. Po obědě uhýbáme na menší silnici směr Bušince. A poprvé se setkáváme se zdejší cikánskou realitou. Recepční v Šahách: „Cikáni? Ty sú na východě všade!“ A má pravdu. Přijíždíme do vsi, kde mají všechna okna a dveře otevřená, odevšad zaznívá hlasitá muzika, všude pobíhá spousta malých dětí a na plotě visí prádlo. Tyto poznávací znaky nás pak nikdy nezklamaly. Druhá polovina vsi však zcela jinak: upravené zahrádky, nepřístupné domy a ticho. Hned ale musím dodat, že za celou cestu jsme neměli sebemenší problém, i když jsme natrefili vesnice zcela cikánské. Často jsme se ptali na cestu, na obchod, na hospodu nebo na ubytování a vždy lidé milí, příjemní a vůči cyklistům vstřícní. Všichni, bez rozdílu. Pokračujeme na Rároš, kde se vydáme přes zelenou. „Musíte pres ten mostík, ktoremu cikáni ukradli zábradlí,“ vyslyšeli jsme radu a celí zelení strachy přelezli přes trosky mostu do Maďarska. Pak nějaká neudržovaná stráň, kde svačíme a nadáváme Pepíkovi, kam nás to dostal, a za chvíli už super maďarská silnička. Když dojíždíme do slovenské Kalondy, Pepíka chválíme za pěkných pár ušetřených kilometrů. Máme čas, a tak v Rapovcích kávička. I tady je tak silná a dobrá, jako všude ve slovensko-maďarském pohraničí. Už už budeme ve Filakovu, když se před námi noří velký kopec. Ach jo, po skoro stovce kilometrů…. Drápeme se nahoru neochotně, ale rozhled nám vyrazí dech: pod námi malé město, kterému dominuje nádherný starý hrad. Tak to stálo opravdu zato!! Ledničky a televizory jsou zapomenuty, od této první chvíle se nám Filakovo líbí.
Spíme v penzionu Pepito, mnoháč už ani neřešíme. Paní domácí je zamlklá korpulentní, ale příjemná dáma. I když chce za čtyřlůžkáč 1 000 Sk, připraví nám k snídani opravdové lukuly – snídáme vždy hodně, ale takto jsme se ještě nenaprali. Večeříme v rádoby luxusním hotelu Villa Anna (doporučení paní domácí). Nebýt kýčových trpaslíků v zahradě a korytnačky v jezírku, jsme tu sami. Halušky docela slušné, ale už nám pomalu lezou krkem ….

10. den Filakovo – Gemerská Horka (více...)
Projíždíme chráněnou krajinnou oblastí Cerovskou vrchovinou, pasta pro oči. Mírně zvlněná krajina, všude zeleno-žluto, čistý vzdoušek, ptáci zpívají. Oblast začíná velmi upravenou obcí Hajnačka, kde se skoro vše buduje z evropských peněz. Jakmile projedeme CHKO, dostáváme se do dědiny Šimonovce. Přijíždíme do městečka Rimavská Seč. Tady všude hodně zbořených či polorozbořených domů, všude muzika a prádlo. Ptát se na hospodu je dost zbytečné, přesto zoufalý Pepík, který s sebou nikdy nevozí vodu a jezdí jen na pivo, zkouší. Samozřejmě marně. Jako v jiném světě si pak připadáme o pár kilometrů dál, v městečku Číž – kúpele. Na první pohled stejná beznaděj, avšak semtam vyrabované či opuštěné stánky se suvenýry (to je napořád, nebo jen před sezonou?). Ptáme se po hospodě, máme smůlu, ze tří oslovených nikdo neví!!! Až na čtvrtý pokus nás chlapíci z nablýskaného BMW posílají do lázeňské restaurace. A výborně napapaní ve snaze zkrátit si cestu (přece jen máme časový skluz díky hledání hospody) malinko za lázněmi bloudíme, ale pak už nenápadnou polní cestou na Tornalu. Dále Gemer, Gemerská Panica. V Panici už jsme my holky dost nervózní, protože na naše soustavné telefony ohledně ubytování v Gemerské Horce nikdo neslyší. Co když tam ubytování nebude? A tak se po postelích sháníme v malinké vsi Gemerská Panica. A jak je dnes ten den takový podivný, natrefíme tu na malý skvostný zámeček, kde je pro nás připraveno apartmá jako v pohádce: tři ložnice, kuchyň, jídelna, dvě koupelny, posilovna, hala a velký obývák s plazmovou obrazovkou. Ale když mi tak chceme do Gemerské Horky!!!!!!! Sem se určitě vrátíme, když tam ubytování nebude, slibujeme milému manželskému páru, který nám vše ochotně ukazuje.
Pokračujeme tedy dále 9km po hlavní silnici, protivný protivítr. Na tachometru 100km, když míjíme ceduli ohlašující náš dnešní cíl. První šok: ves blbá, prašivá. Dnes už jsme projížděli tisíckrát lepšími lokalitami. Šok druhý: penzion s magickým názvem Skalná Ruža sice pěkný, ale obsazený. Šok třetí: jiné ubytování tu není. Pouze obludná moderní továrna. Ochranka ve vrátnici ovšem milá a doporučuje se ubytovat ve 20km vzdálené Rožnave. Když jste ujeli 100km, tak to vás těch dalších už neporazí, ne? Jen silou vůle se bráním vzlykům a s přicházejícím šerem se začínám připravovat na devítikilometrovou cestu zpátky po hlavní silnici. Nevíme kde a jak, ale kluci sehnali číslo na paní, která má na starosti podnikovou ubytovnu. A ta pohádková víla je ochotna nás ubytovat i teď, v sobotu, skoro v 8 hodin večer. Na ubytovně máme pro sebe celé patro, teče horká voda, dvoulůžkáč stojí 180 SK a když si u piva ve společenské místnosti přiznáme, že se nám všem chtělo zůstat v panickém zámečku, už se tomu jenom smějeme. Ale máme hlad. Jídlo už náš anděl strážný zařídit neumí. A tak se po sprše neochotně loudáme do neskutečně zakouřené hospody, kde u výčepu jen brambůrky a kde místní zdejší dělníci a místní omladina zabíjí svůj čas. Z vedlejšího bufetu nějaké smažené hrůzy s kečupem - zavřít oči a rychle polknout!!!!! Přesto se Gemerská Horka do našeho deníku zapisuje jako jedna z velkých pozoruhodností. Ve zdejší továrně totiž vyrábějí hygienické potřeby. No řekněte, kdo z vás spal někdy v továrně na vložky!!!

11. den Gemerská Horka – Moldava nad Bodvou (více...)
Dnes nás čeká jedna z nejkrásnějších etap. Ještě fotka a vyrážíme do Chráněné krajinné oblasti Slovenský kras. Kluci z mapy vyčetli, že musíme do kopce, ale byla to spíše hrůza než kopec. Naštěstí v neděli ráno po nestvůrně se klikatící silničce žádná auta, a tak makáme a nabíráme do plic čistý silný vzduch. Na vrchol dofuníme asi za hodinu a odměna je sladká: dolů sjíždíme skoro dvě hodiny. Pravda, občas se zastavujeme a obdivujeme okolní krásu: ocitli jsme se ve vojenském prostoru, kam auta nemají přístup - silnička asfaltová, nikde nikdo, jen rozkvetlé stromy, nádherné vůně a sytá zeleň. Sluníčko svítí jak na objednávku, tak tohle si opravdu zasloužíme. Přemítáme o tom, kdy sem vtrhnou turisté: zatím pro ně žádné velké služby přichystány nejsou, v Silické Brezové jedna otevřená hospoda, navíc se ještě opravuje (ale kafíčko dobré), jinak nic moc. Uchvátila nás Silická Jablonica se svým starým krásně opraveným kostelíčkem, z evropských peněz, jak jinak. Když sjíždíme, pochopíme proč Jablonica – všude kolem cesty voní rozkvetlé jabloně. Ale co nás překvapilo, všude samé jmelí, a to i na těch ovocných stromech. Zkrátka vojenský prostor - daří se tady všemu. Sjíždíme do Jablońova nad Turnou, kde nás zarazí pod lesem obrovitá moderní továrna, která neustále vrčí, sténá a brumlá. Zapomněli jsme se místních zeptat, co jim to hyzdí okolí, ale hrůza to tedy je. Z Jablňova požehnání - vedle nové silnice nechali starou a my tak máme pohodlnou cyklostezku, na které sice občas raší tráva, jak se prokousává asfaltem, ale to nás neruší. Dále potom Turňa nad Bodvou s krásným hradem a už vjíždíme do Moldavy nad Bodvou. Tady původně jen oběd, ale nějak se to všechno semlelo a najednou jsme vysprchovaní a máme před sebou příjemný teplý večer.
Ale nepředbíhat! Nejprve vjíždíme do města s cílem vybrat vhodnou hospodu na oběd. Po několika neplatných pokusech zakotvíme v hotelu Hilton. Tedy Hilton mu říkají místní, ale Paris by se určitě divila… Vaří tu ale skvěle, Vašek si libuje: poprvé v bývalé vlasti mu uvaří těstoviny al dente – přesně dle Italů a dle jeho chuti. Kuchař se později přizná, že v Itálii delší dobu vařil. My ostatní také jíme dobře, ještě kafíčko, zákuseček a už se ptáme po ubytku. V hotelu Bodva, jak zní správný název zařízení, je na půli ubytovna, na půli hotel. Obojí se na první pohled liší pouze televizí, na druhý pak i cenou. Hotel má dablovku. Problém je v tom, že v ubytovně je jen jeden pokoj. Co dělat? Kdo bude večer koukat na televizi? Kluci, nebo holky? Recepční nás nenechá se rozhodnout: je tak milá, že zavře recepici a jde nám druhý pokoj z ubytovny uklidit. A takoví milí lidé jsou v Moldavě snad všichni. Nebo aspoň my zde jen milé lidi poznali.

12. den Moldava nad Bodvou – Trebišov (více...)
Míříme na Košice – nuda, nuda. Blahořečíme si, že jsme to včera zabalili v příjemné Moldavě, protože rovná dlouhá a otravná cesta by se navečer stala jistě nestravitelnou. Většinu dne dnes objíždíme obrovité tykadlovité Košice. Nejprve musíme zdolat U.S. Steel, bývalé Východoslovenské železárny. Špína, smrad, smog, beznaděj a prach. Přijíždíme zezadu, o to je to horší. Zde vidíme i nejubožejší cikánskou vesnici. Přední nablýskané kancelářské budovy už první dojem nenapraví. Zvlášť když se najednou ocitáme v místech, odkud naším směrem vede jenom dálnice. Náhodný chodec nás informuje, že to tu nějak popletli a že fakt musíme asi 3 km po dálnici. Tak vzhůru do pedálů!! A rychle. Bojíme se, že nás chytnou poliši, a trneme hrůzou, že nás někdo srazí. Přežili jsme všichni. V uctivém oblouku pak Košice míjíme. Dobrý oběd v městečku Čaňa. Dále zdoláváme pětikilometrový kopec na Slanec-blbec. Blbec proto, že po hlavní, a tedy hodně aut a hodně smogu. Krajina ale zvlněná, pohledná, Slanecký hrad vše pozoruje. Dnešní náš anděl strážný se převlékl za pokladní na nádraží v Trebišově. Starší paní nás na první pohled odhadla na nemajetné cyklisty a vymyslela fintu: dá nám třem hromadnou jízdenku a když ji zakoupíme v předstihu (tedy hned), můžeme mít slevu. A navíc kupátko pro čtyři obydlíme ve třech. Nedá se samozřejmě odmítnout, zvlášť když před naším definitivním ano už rozjela tiskárnu, a tak kupujeme lístky z Michalovců a s konečnou platností určíme i den návratu. Lůžko i s kolem do Prahy nás tak každého přišlo na 724 Sk. Spíme v hotelu Zemplin, díky Honzí za radu a kontakt, a narozeninová večeře s šampíčkem se koná v nejlepší zdejší restauraci Amadeus. Město nás příliš – tedy vůbec nenadchlo: široký bulvár lemovaný obchody, kancelářemi a restauracemi. Žádný duch města, žádná atmosféra, nic.

13. den Trebišov – Sobrance (více...)
Třináctka je pro nás šťastné číslo, třináctého ukončujeme svou dálkovou expedici. Dorazíme do Sobranců, kýženého cíle. Ale před slovenskými Sobranci a ukrajinskými hranicemi se toho dneska ještě hodně událo. Silnice na Michalovce je dost frekventovaná, vůbec nás nebaví. I když nám do Sobranců zbývá jen pár kilometrů, rozhodujeme se k zajížďce po malých vesnických silničkách – obloukem přímo až na ukrajinské hranice. Jedeme na Vrbovec a Čečehov. Ta paráda!!! Náklaďáky, kamiony a rychlá auta měníme za pravý venkov, kde ptáci prozpěvují a na silnici jsme sami. Dostáváme se do oblasti, kde není žádný provoz, žádné hospody, žádný obchod. Proč tu nikdo nejezdí poznáváme posléze: silnice totiž nikam nevedou. Kroutí se dokola kolem vesniček a městeček, zabloudí sem málokdo. V Inačovcích zaútočí hlad. Na dotaz po hospodě se místní jen usmějí. Kdepak, ani tady, ani nikde dále. A cože to vlastně chceme? No kávu, tu vám uvařím, pravila ta hodná žena. Pepík naproti v krámu nakoupil piva a rožky a hned jsme si s těmi hodnými lidmi udělali příjemnou pauzu. Dostáváme i rady na další cestu: dál do Blatné Polianky, kam máme namířeno, neprojedeme, jsou tam bažiny, nevede žádná cesta a v těch mokřinách zahynulo za vojny spoustu vojáků…. No, bylo to dobrodružství: tedy risk se šťastným koncem. Bažina sice nebyla tak mokrá, ale zahynout jsme několikrát mohli, když jsme se potáceli v podivně vyjetých kolejích po divokých a neudržovaných loukách. Kam divoké koleje po náklaďácích vedly, to jsme jen tušili a modlili se, aby náhodou neopsaly nějaký fatální oblouk zpět. Prý by tu časem měla vést cyklostezka, cha cha. My tu na kole jeli určitě jako první!! Když řeknu, že to bylo podstatně horší než kačírek, tak to mluví za vše. Krátce se radujeme z malých tichých a klidných asfaltek, ale za půl hodiny mám i této jízdy plné zuby. Na Svatuš, na Kristy a pak už po hlavní až k ukrajinským hranicím. Doluju ze sebe veškerou morální sílu, přiznávám, že jsem na dně. Kluci mě ale neopustili, pofoukali virtuální bolístky a přizpůsobili se mému hlemýždímu tempu. Nohy šlapou do pedálů jen ze zvyku. Vysněné mety jsme dosáhli ve 14.45 hodin po 1 108km !!!! Kouzlo okamžiku bylo jemně otupeno únavou, rychle se blížící bouřkou a dalšími cca 20km, které nás čekaly do Sobranců. Přesto několik vítězných fotek a hořké zjištění, že jsme udělali fatální chybu. Stojíme asi 10 km od Užhorodu a v ruce svíráme občanky, které jsou nám přesně na houby. Mít tak s sebou pasy, můžeme naši expedici prý zcela hladce zakončit na Ukrajině. Chyba, chyba, chyba. Půvabné celnice, které hlídají schengenskou hranici neobměkčíme, dokonce se s náma ani nechtějí vyfotit. No tak co už! Obracíme a makáme do Sobranců. Kupodivu zpátky to jelo jako po másle. Jako bič otrokáře nad námi prskaly blesky, mračna se stahovala, výkon se zvyšoval. Do Mani, sobranské restaurace dorážíme pod jednou pěnou, dešti jsme ale ujeli!!!! Velké přivítání s Marií a Popůvkou. A hned pálenka, halušky, pivíčko, vyprávějte, povídejte, neměli bychom zavolat Markýzu, když až z Prahy na kole, jak to, že len traja, my vás čekali aspoň deset ….. Ubytování nám naši milí přátelé přichystali na Śíravě, máme k dispozici celou krásnou moderní chatu. Poprvé si začínáme uvědomovat, že už nikam nespěcháme, že jsme dosáhli všeho, co jsme si naplánovali. Jsme na ukrajinských hranicích, živí a zdraví.

Vihorlat (více...)
14. den - den odpočinku Marienka nám v malebné vesničce Porubě, kde rodina sídlí, připravila báječnou pozdní snídani a Jaryk se postaral, že dnes jezdíme po kraji na čtyřech kolech. Jedeme na Vihorlat k Morskému oku, procházíme se, lenošíme, absolvujeme túru po hospodách, pijeme, jíme, korunu všemu dává pozdní oběd v Mani. Navečer na chatě jsme tak plní a líní, že je skoro povinnost vsednout na kolo a přehradu si jen tak v poklidu objet. 15. den - Vihorlat
Padlo rozhodnutí prozkoumat pohoří i jeho nejvyšší horu, která dala naší expedici jméno. Po dobré snídani se jednotka dělí na dvě strategické skupiny. Cyklisté vyrážejí vedeni Mariiným autem na úpatí horské cesty, Jaryk a americký kamarád Janko nasedají na čtyřkolku, berou zásoby a tradá za námi. Jako zkušení horští jezdci se hladově vrháme do pedálů, neb už hrozil šlapací absťák. Pár kilometrů nám nadšení vydrží, potom pomalu umdléváme, a jak asfaltová cestička přechází na strmé šutérky, dochází i na tlačení. Také jemně bloudíme, ale na Polianku, odpočívadlo pod vrcholem, po asi třech hodinách výstupu dorážíme bez ztráty kytičky. Už na nás čeká pár piveček ze čtyřkolky a hurá na samotný vrchol – 1 076m vysoko. Vyjet až na samotný vrchol se vzhledem ke skálám nedá, a tak volíme pro naše miláčky bezpečný úkryt ve křoví. Déšť nás nemilosrdně dohání. Na kola!!!! Někdo na dvě, jiný na čtyři, společně se pak scházíme na půli cesty dolů v malé maskované a zpola zapomenuté myslivecké chatě, kde nejhorší část deště přečkáme. Je nám tak krásně, že bychom zde nejraději strávili zbytek života. Ale jakmile alkohol vyprchá a začne se vtírat zima, vracíme se do reality. Pepík do tvrdé, neb ji okusí na vlastní kolena i lokte. To je zvláštní, celou dobu žádný pád, až nyní….. Cesta dolů nás vrátila rychle zpátky na zem. Pepík jako první po klouzavých strmých šutérkách nebo bahníčku, já řvoucí strachy za ním a trio rozvážně uzavírá Vašek svými povzbudivými hláškami. Přežili jsme a navíc, bylo to velmi důstojné a bohatýrské zakončení celé expedice.

Loučení (více...)
Poslední den je pokaždé smutný, zvláště poslední den takového dobrodružství. Balíme svých pár věcí raz dva, smutníme, loučíme se. Ještě bohatýrský oběd doplněný bohatýrským pitím - drinkovicí. Jarykův patent: z plodů zvaných drinky pálí slivku, oblíbené pití slovenských politiků. A taky českých cyklistů. Jíme a pijeme v penzionu Juliana na Kamenci , kde je profesionální obsluha, velmi přátelské prostředí a vynikající kuchyň. Doporučujeme! Drinky poprvé, drinky podruhé, drinky potřetí . Pak už raději nepočítám, pánové se loučí opravdu bohatýrsky. Až tak, že po několika ujetých metrech Pepík uléhá na krajnici a odmítá dále v sedle pokračovat…..

Statistika naší cesty
Celkem ujeto 1 192 km prům. rychlostí 14, 82 km/hod.
1. Praha – Planá nad Lužnicí: 118 km; prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 1 014m; v sedle: 8 hodin ; minimální teplota: 9° C
2.Planá nad Lužnicí – Slavonice: 91 km; prům.rychlost: 13 km/hod.; převýšení: 940m; v sedle: 6 hodin 15 minut; minimální teplota: 11° C
3.Slavonice – Vranov nad Dyjí: 63 km; prům.rychlost: 15 km/hod.; převýšení: 500 m; v sedle: 4 hodiny 15 minut; minimální teplota: 13° C
4.Vranov nad Dyjí – Hevlín: 68 km; prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 645 m; v sedle: 4 hodiny 35 minut; minimální teplota: 13° C
5. Hevlín – Záhorská Ves: 78 km; prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 550 m; minimální teplota: 11° C
6. Záhorská Ves – Gabčíkovo: 108 km; prům.rychlost: 16 km/hod.; převýšení: 101m; v sedle: 6 hodin 20 minut; minimální teplota: 14° C
7. Gabčíkovo – Štúrovo: 113 km; prům.rychlost: 16,5 km/hod.; převýšení: 87 m; v sedle: 6 hodin 30 minut; minimální teplota: 14° C
8. Štúrovo – Šahy: 50 km; prům.rychlost: 17 km/hod.; převýšení: 265 m; v sedle: 3 hodiny 45 minut; minimální teplota: 20° C /b>
9. Šahy - Fiĺakovo: 100 km; prům.rychlost: 16 km/hod.; převýšení: 404 m; v sedle: 5 hodin 40 minut; minimální teplota: 16° C
10. Fiĺakovo – Gemerská Horka: 100 km; prům.rychlost: 15 km/hod.; převýšení: 270 m; v sedle: 6 hodin 20 minut; minimální teplota: 17° C
11. Gemerská Horka – Moldava nad Bodvou: 68 km prům.rychlost: 14 km/hod.; převýšení: 540 m; v sedle: 4 hodiny 15 minut; minimální teplota: 15° C
12. Moldava nad Bodvou – Trebišov: 90 km; prům.rychlost: 16 km/hod.; převýšení: 550 m; v sedle: 5 hodin 8 minut; minimální teplota: 14° C
13. Trebišov – Sobrance: 95 km; prům.rychlost: 17 km/hod.; převýšení: 245 m; v sedle: 5 hodin 40 minut; minimální teplota: 14° C
14. Šírava – odpočinkový den
15. Vihorlat: 50 km; prům.rychlost: 10 km/hod.; převýšení: 1 204 m; v sedle: 4 hodiny 30 minut; minimální teplota: 10° C
Slovensko-ukrajinských hranic jsme dosáhli 13. den ve 14.15 hodin po ujetí 1 108 km !!!!!!

Článek z webu www.josefkozak.cz