Bicykl je vynález úplný, konečný a dokonalý, který nikdy nebude překonaný. Kdo má kolo, má křídla.
Tak toto tvrzení jsme znali dlouho před tím, než jsme se vydali na cestu. Přesto až během naší expedice jsme si ověřili, že platnost těchto slov je nevratná a definitivní. Motto mělo fungovat jako antidepresivum ve chvílích, kdy někoho z nás přepadne trudnomyslnost nebo nezvladatelná únava.

A kdo vlastně tvořil naši expedici? (více...)
Nakonec nás vyrazilo pět a do cíle se dostali pouze tři nejvytrvalejší. Nikdo se nepřidal, i když velké množství kamarádů nám fandilo.
Tahounem, motorem a plánovačem všeho byl samozřejmě Pepík. Hlava zájezdu, která vymýšlela trasy, zajiśťovala srandu i servis a většinou opatřovala opulentní snídaně. Po několika dnech si vysloužil něžnou přezdívku Tyran, neboť nás ráno honil na kolo a ze svých časových plánů naštěstí nehodlal slevit (jinak se na trase snad plácáme ještě teď). Vašek, to bylo takové naše štěstíčko a sluníčko. Vyrovnával drobné nestability v náladách, většinou jistil zadní část pelotonu a vše pečlivě dokumentoval, i když naše foťáky již umdlévaly.
Dva muže doplňovaly tři ženy.
Šárka, která se z nás tří připravovala asi nejpečlivěji. S Pepíkem studuje dopředu mapy, vymýšlí co s sebou i jak cestu zahájit. Těsně před odjezdem ji sice stihlo několik zdravotních problémů jako záda nebo umdlévající ruce, ale nabalila s sebou několik platíček ibalginu a vzhůru do sedla!!! Jolana si od začátku příliš nevěřila. Přestože fyzicky velmi dobře vybavena, je přesvědčena, že nedojede a že námahu nezvládne. Dokonce ani dovolenou si na celý plánovaný pobyt nezařídila. A vězte, že překonala všechna svá očekávání. Na každém kopci i vršku byla první a s potěšením dojela až do Košic. Naopak Květabyla od počátku handicapovaná jak zdravím (koleno), tak rokem narození a oproti ostatním i chatrnou fyzičkou. Stěžovat si však nemohla, neboť prvotní idea vzešla z její hlavy a jako správná manželka musí muže následovat v dobách zlých i nejhorších….

1. den: Praha - Planá nad Lužnicí (více...)
Ve Štiříně se fotíme před vládním zámečkem, na který se těšil speciálně Pepík: „Tak tady se ty kurvy dohadují, co všechno zase ukradnou,“ a už jsme ho raději rychle hnali dál. Pospícháme, neboť v Týnci nás už čeká Šárka, která si udělala malý foršus přespáním u kamarádky. U Konopiště máme svoji první malou premiéru – nečekaně se odchylujeme z trasy. Ale bloudění nás nerozhází, v dobré náladě míříme na oběd do Bystřice. „Prosím Vás, kde se tady můžeme dobře najíst?“ otázka směřuje na domorodce s mírnou nadváhou a zahajujeme jí každou polední pauzu. Do dobré hospody se trefíme fakt pokaždé, nejenom tady v Bystřici. Příjemným provozovatelům hostince na náměstí U Hlaváčků jsem slíbila, že se o nich zmíním. Jídlo, obsluha i ceny fakt super, doporučujeme!! A kola beze všeho pod zámek na chodbu.
Úvodní etapa by měla skončit v Táboře, kde se náš kvintet usazuje na náměstí v cukrárně. U dobré kávičky a zákusku - prvotní předsevzetí o hubnutí vzalo za své okamžitě ? hodnotíme první hodiny na kole. Největším překvapením je, že ani po cca 80km nejsme tak moc unavení, a tak odvoláváme předběžně zamluvený táborský nocleh a pokračujeme dále. Přestože hrozí déšť, milá děvčata z cukrárny s nahými bříšky kluci opouštějí velmi neradi. Z Tábora do Sezimova Ústí vede pěkná cyklostezka podél Lužnice, kde se daří i bruslařům. V Ústí jedeme podél Benešovy vily, která je sice přístupná, ale vzhledem ke zdržení s nahými táborskými bříšky již dnes zavřená. I malý kopec nám už dává zabrat – přece jen jsme hodně ujeli, ale jak se dostaneme opět k řece, pohoda.
V Plané nad Lužnicí, po 118km máme opravdu dost. První ubytovací možnost ve městě nás zklamala, a tak volíme cestu za město, do penzionu Na Černé. Zde prý není nic k jídlu, což nám ve městě nevadí, ale jak se domy za zády ztrácejí, klesáme na duchu. Bez večeře a bez snídaně? To fakt ne. Musíme vyslat nějakého nešťastníka pro potravu! Ale nešťastníkem nechce být nikdo! Uvláčeni únavou a skleslí na duchu otvíráme dveře penzionu. Ovšem první pohled padá na fungující pípu a nálada se nám okamžitě zvedla o 100 procent. Když je pivo, nebude hlad!! A už se v pohodě ubytováváme, domácí nám dokonce roztopili kotel. Penzion je přímo u řeky, stranou hluku a spěchu, pohlazení pro oči i duši Pražáka.

2 den: Planá nad Lužnicí - Slavonice (více...)
První zastávkou byl zámek Červená Lhota. Většina z nás ho sice zná, ale vidět ho ráno bez turistů, toho musíme využít. Obědváme v Jindřichově Hradci na starém náměstí. Samo město nás překvapilo kypícím životem, spoustou obchůdků i upravenou pěší zónou. Šárka si nechává seřizovat kolo, poté se napojíme na green way , krásnou cyklostezku vedoucí z Prahy do Vídně. S tou se směrem na jih budeme potkávat ještě často. Trasa do Nové Bystřice je skvostná, vede vesničkami, lesem a je super značená. Cestou míjíme lesní penzion Peršlany, kde nám bylo doporučeno kafíčko i s dobrým zákuskem. Ale tentokrát jsme na sebe tvrdí a děláme dobře: za údajným kafíčkem kopec jako bejk – ještě že jsme hladoví, lépe nám to táhne. Svačinka na náměstí v Bystřici nebyla sice nic moc, ale o to víc se těšíme do Slavonic.
A po Bystřici samozřejmě opět kopec, a ještě větší. Šplháme na hrad Landštejn. To už jde do tuhého, předjíždějí nás mladší a dynamičtější (a určitě i odpočinutější) cyklisté. Na radu toho komunikativního, abych si přehodila, opáčím, že přehodit bych potřebovala spíše pár desítek let. No, aspoň jsem se dočkala povzbuzení, že tak strašné to prý se mnou ještě není…. A tak to tedy s funěním dotlačím až do vítězného konce. Nahoře lapáme po dechu všichni, jedinému Pepíkovi humor nedošel. A už nás čeká sladká odměna: sjíždění dolů je podstatně delší než ta hrůza na kopec. Vychutnáváme si svištění větru kolem uší, až Václav zavelí: využijeme posledního podvečerního sluníčka!! Nevím, zda měl na mysli slunko na obloze, nebo zářivé slunko ve sklenici, každopádně v hospůdce U Skipiho si dopřejeme obojí.
Ubytování ve Slavonicích předčí všechna naše očekávání. Pitoreskní malý domeček na horním náměstí, ve kterém vládneme sami. Hospoda Alfa nabídla skvělé jídlo a zemitou servírku. „Tak miláčku, co si dáte? Ale děte, to bych nedoporučovala, to je jen blbej polotovar!“ Dali jsme na její rady a bříška se radovala. Díky, Janinko!! Po dnešních 91km pak spíme všichni jako zabití.

3. den Slavonice - Vranov nad Dyjí (více...)
V Slavonicích jsou náměstí dvě, obě moc pěkná. Opravené a zrekonstruované renesanční domy září svými fasádami, je zde hodně restaurací a vzhledem k muzeu, kulturnímu středisku, galerii, několika výstavním síním, typické mařížské keramice a historii Sklepáků tušíme i bohatý kulturní život.
Jako první nás na trase zaujme vesnice Písečná. Nad okolím ční krásná tvrz obklopená parkem. Pravda vše je dost omšelé a volá po rekonstrukci. Ale majestátnost a půvabná dispozice je i přes vetchý a zanedbaný šat patrná.
K obědu jen dobrou polévku ve vesnici Vratěnín, kterou nám doporučil ochotný domorodec. Hospoda nic moc, obsluha ale milá a polévka jedlá. Na hrázi u Dyje pak ještě jedna příjemná pauza (musíme sníst všechny nabalené svačinky) a už supíme zase nahoru Pepík, který zdejší malebnou krajinu obdivuje a právě proto nás sem přivedl, nám vyhrožoval dřinou. Bylo to těžké, ale stoupání jsme zvládli, zvlášť když nám během jízdy stále vykládal o Slávince ze zámeckého bufetu. Samotný zámek Vranov nad Dyjí na nás zapůsobil svou dominantní polohou nad městem. Unaveni, ale spokojeni procházíme nádvořími, fotíme jak diví a Pepík mezitím zkoumá bufet.
Bydlíme velmi příjemně: penzion Drops za 242 Kč. Horká sprcha, kuchyňka i společenská místnost – vše jen pro nás. Při pohledu na tachometr tentokrát moc hrdí být nemůžeme, dnešních 63 km jedeme tedy vylepšit aspoň výletem na přehradu. Mimo sezonu působí přehrada smutně a opuštěně, ale množství diskoték, přístavů, zavřených krámků i restaurací dává tušit letní turistické peklo.

4. den Vranov nad Dyjí - Hevlín (více...)
Vyrážíme podél hranice s Rakouskem na krásných asfaltových pohraničních silničkách, pohoda. Celá oblast se snaží živit na cestovním ruchu, a tak vše pro turisty!!!! V Čížově zcela nové a luxusně vybavené informační středisko spolu se zachovalou bývalou státní hranicí. A netrvá dlouho (pouze asi 1km dlouhého stoupání nesjízdnou lesní cestou) a fičíme z kopce do pohraničního městečka Hardegg, nad kterým se tyčí malý, ale přívětivý hrad. V Rakousku jedeme po krásných silničkách přes Merkensdorf vylidněnými vesnicemi (že by všichni v práci?). Pořád nás krapet honí mraky, a tak v Niederflachnitz přečkáváme přeháňku u piva a kávy s domácí smetánkou. Po dlouhém sjezdu nás brzdí Pepík: pozor, tady zabočte vlevo!! A už se ocitáme na poutním místě, u Svatého kamene v Mitteretzbachu. Kultovní místo, kde je vybudován vyhlídkový ochoz do kraje, tvoří půdorys bývalého kostela, nově zrekonstruovaná kaplička a hlavně „Svatý kámen“. Již v prehistorické době sem lidé přicházeli, aby se uzdravili, protože prášek vyplavený vodou při tření kamene má prý léčivé účinky.
Duchovní útěcha a rozjímání, to je sice prima, ale hlad útočí!! Zachraňuje nás zase až naše moravská hrouda – Hnanice. Úžasný hotel Happy star, kde i přes zpocená trika na nás nekoukají jako na bezdomovce a kde se jí jako v pravém Hiltonu. Například úžasná chřestová polévka s rajčaty nebo famózní pečené koleno, kterého bylo pro dva přespříliš. Vše čerstvé a chutné, porce velké. A to ani nevíte, že nám po jídle přinesli jako pozornost podniku zákusek. Pokračujeme naštěstí krásnou vinařskou oblastí, kde je pořád na co se koukat, a tak nám odpolední námaha ani nepřijde. Hlavy vinné révy začínají obrážet, políčka vzorně upravená, vinné sklípky podél cest čekají na žíznivé poutníky. Žírný úrodný kraj, jedeme i přes známý Šatov. A také kraj bohatý, o čemž svědčí například i velkolepý zámek Jaroslavice, pod kterým funíme.
Když to shrnu: Podyjí je úžasné, Pepík měl pravdu. Je tu hodně dobře značených cyklostezek, na turisty a cyklisty jsou tu připravení i natěšení. A to jak na rakouské, tak na české straně.
Penzion U tří lip v Hevlíně je pro nás nachystán, i když majitelka v čudu. Dům se ještě rekonstruuje, vše je buď zcela nové, nebo nehotové. Ale jsme tu sami, a to je super!! Večeře v místním hotelu standard.

5. den Hevlín - Záhorská Ves (více...)
Tak dnešní etapou už regulérně opouštíme vlast a vstupujeme na Slovensko.
A rovnou zpátky do Rakouska. Náš navigační smysl a pozornost si může dát pohov, protože systém rakouských cyklistických tras je tak dobře vypracovaný, až o cyklostezkách mluvíme jako o přeznačených. Ze začátku máme problém se vůbec orientovat, protože vše je velmi důkladně až zbytečně pečlivě vyznačeno.Jedem venkovskou krajinou, krásně obdělanou, čistou a udržovanou. Několikrát narážíme na cedule Kulturlandschaft. Václav nám vysvětluje, že se jedná o oblast, kde pěstují vzorky plodin, kde je krajina výstavní, vzorná, aby si lidé udělali představu, jak to má opravdu vypadat. Ráz krajiny ale zcela stejný jako o pár kilometrů severněji – na jižní Moravě. Vinná réva, sklípky na kraji vsi. Projíždíme městečko Laa, které nás zaujme náměstím i snadno zapamatovatelným jménem. Ovšem vesnici, kde jsme si dali oběd, to jsem si už nezapamatovala, ba co víc, ani nezapsala. A přitom to nebyl oběd ledasjaký: menu skládající se z výborné zeleninové polévky, bavorského bramborového salátu, vepřového řízku přes celý talíř (Vácínek si musel nechat půlku zabalit s sebou, neboť maso nešlo sníst) a ještě zeleninového salátu. A to vše za neuvěřitelných 4.90 euro!!!. A už zase dál na ty krásné rakouské cyklostezky. Po obědě se napojujeme na Traminweg, stezku s velmi sympatický jménem. Vinařská stezka je nyní mimo sezonu opuštěná, sklípky zavřené, nikdo s otevřenou náručí bohužel nečeká.
Do slovenské Záhorské Vsi se dostáváme po 78km úplně snově: voda nad námi, s námi i pod námi. Rakouská krásná asfaltka končí v řece. Naštěstí je zde přívoz, a tak se spolu s auty plynule nalodíme a za pár minut a třicet korun jsme na druhé straně. Ale jako bychom se ocitli v jiném světě!!! Je pravda, že své udělalo již příšeří, zima, mokro a hlad, ale přesto se nám zdá slovenská část města špinavější, rozbitější i šedivější.
Spíme v ubytovně místního úřadu (nutno se na úřadu nahlásit předem) za velmi lidových 150 Sk. Příslušenství na chodbě sdílíme se železničáři, které sice nevidíme, ale tušíme, že jsou velmi čistotní - ve čtyři ráno nás budí jejich a naše společná sprcha. Skromné poměry – jakákoli absence kuchyně – i společné příslušenství odpouštíme, neb topení hřeje a v povlečení spíme stoprocentně jako první. Obrovské plus má u nás Záhorská Ves díky nenápadné pizzerii. Tak dobré a velké pizzy – sezamovou, brynzovou, česnekovou nebo Žabu (okraje plněné sýrem) jsme už dlouho nejedli, jestli vůbec kdy. A k tomu báječné suché rozlívané bílé víno a velmi příjemná a hezká servírka. Slovensko nás přivítalo vskutku skvěle!!!

6. den Záhorská Ves - Gabčíkovo (více...)
Pokračujeme vesničkami po vedlejších silnicích až se napojíme na bývalé pohraniční cesty, dodnes vyasfaltované silničky podél řeky Moravy, kde samozřejmě není žádný provoz. Nic neavizuje blížící se katastrofu. Kola se netočí, šlapat nejde, všude bláto, bláto, bláto. Vrátit se nemůžeme, vždyť jsme na liduprázdné stezce už skoro dvě hodiny. Kam oko dohlédne, žádná civilizace. Plni euforie z přestálého problému dorážíme přímo pod hrad Děvín. Tyčí se na soutoku Moravy a Dunaje. A už jsme zase turisti, zase fotografujeme a zase obdivujeme. Hbitá romantická Morava se spojuje se silným a klidným Dunajem, z obou se stává suverénní veletok. Genius loci s hlídkujícím Devínem na nás silně působí. Ovšem hlad je silnější ))). Podle rady hledáme v Děvíne penzion U srnčíka. Podivný název, výborné papání. Sedíme na zahrádce, hlídáme svá znovuzrozená kola a hlavou nám vrtá, jak jsme se tak mohli zprasit. Ve výborné náladě projíždíme Bratislavou. Bezchybně nám poradil Ondra: „Najeďte na dálniční most, tam je podvěšená cyklostezka. Pak pokračujte po pravém břehu řeky.“ Učinili jsme tak a už se fotíme pod bratislavským hradem a chytá nás pýcha: teď bychom se klidně mohli vrátit. Vždyť dojet až do Bratislavy, to už je pěkný výkon!!! A najednou se za Bratislavou ocitáme na krásném sportovišti. Protipovodňová hráz využita jako nová a úžasná in line dráha, pod ní opuštěná a úžasná cyklostezka. Takový luxus jsme ještě nezažili. Bratislavští si možnosti sportovat považují, na bruslích se prohání i v pracovní den docela dost lidí. A každou chvíli milé občerstvení pro cyklisty i bruslaře. No fakt super!!!! Bufet při poldri posloužil i nám – pivíčko, kafíčko, tatranky….. To ale máme život! A za chvíli už je tu nádrž, máme za sebou 70 díky bahýnku perných kilometrů, a tak si zasloužíme teplou sprchu a měkkou postel. „Gabčíkovo? To je 35km po hrázi! Tady je Čunovo,“ dostává se nám velmi studené sprchy od místního zaměstnance. Ty jo, ještě 35 kiláků? A proti tomu větru? Vejráme jak zjara, ale co se dá dělat. Na hrázi si připadáme jako na břehu moře. Voda, voda, voda. Šlapeme jak k smrti odsouzení, večer se blíží, nikde nic. Vítr zpočátku smrtící – proti nám se posléze několikrát obrátí. Ale dřinu 35 podvečerních kilometrů nám nikdo nevezme. Na konci hráze se kácíme na lavičky a odpolední pýcha narůstá: Gabčíkovo!!! Kdo z vás tady byl na kole? Ráno telefonicky zamluvený penzion Hoštág zvenku i zevnitř vypadá slušně, nebylo však dost teplé vody a personál taky nic moc. Poprvé zjišťujeme, že maďarsky bychom se domluvili lépe než česky a asi i lépe než slovensky. Po 108km a několika pivech spíme jako mimina.

7. den Gabčíkovo – Štúrovo (více...)
U snídaně Šárka zničehožnic mizí a po návratu nás staví před hotovou věc: „Láďa všeho nechá a jede pro mne. Končím“. Jolana váhá jen minutu: „Já zůstávám.“ A tak ráno z Gabčíkova vyráží místo kvintetu jen kvartet.
První dnešní kilometry ve znamení maximální pohody. Jedeme po hrázi podél Dunaje, krásná asfaltka kam auta ani motorky nemůžou, nikde nikdo. Příroda čerstvá, voňavá. Myslíme na Šárku, jak by se jí to líbilo. Myslíme na ni i za hodinu, kdy by se jí to určitě nelíbilo. Asfalt se totiž nenápadně mění na kačírek. Víte, co je to kačírek? To jsou krásné menší či větší oblázky. Cesta vysypaná kačírkem vypadá úžasně - sluníčko se na jednotlivých oblázcích odráží, povrch vypadá jako by se mírně vlnil, vše krásně souzní s okolními trávami i kytičkami. Ale zkuste si po tom kačerovi někdy jet. Řeknete no a co, trošku to asi drncá. Jenže ono nám to pak drncalo přes 80km!!!! To vám drncá v hlavě, v rukách, v nohou, všude. Dochází k dramatickému rozporu mezi úžasnou romantickou krajinou a nepříjemnou formou jejího zdolávání. Z dnešního dne se vyklubala jedna z nejhezčích, ale zároveň i nejobtížnějších etap. Teď už víme, proč na hrázi nikde nikdo…. Občas kačírek střídáme s polní cestu, která v některých úsecích vede pod hrází. Nic moc, ale krapet lepší než ty šutry. Po asi 60 km samoty na kačírku dorážíme na začátek Komárna. A za tu námahu nám cyklistický pánbůh nadělil radost. Přímo u vody se vyloupl Yacht klub – příjemná hospoda s venkovní terasou. Velmi milá servírka, dobré pivo, hotovky – otrnulo nám okamžitě. Komárno je moc pěkné hraniční město. Pronikáme do kompletně maďarské zóny, kde se plynule přechází z jedné řeči do druhé. Dnes nás to udiví, ale jak budeme v naší cestě jihem Slovenska postupovat, narazíme i na oblasti, kde se mluví daleko víc maďarsky než slovensky. Dokonce potkáváme Slováky, kteří slovensky ani nerozumějí. Nebo nechtějí rozumět? V Komárně se už regulérně platí evropskou měnou. Na jedné výloze čteme: vše za 1 euro!!! Jolana je v krámě udivena, jak prodavačka neomylně oslovuje každého zákazníka buď slovensky nebo maďarsky. Jen tu češtinu prý neodhadla…. Ve městě nově zbudované euronáměstí – pěší zóna s malinkými krámečky a výstavními domy. Působí trošku uměle, ale kupodivu je zde dost lidí - v kavárničkách i na lavičkách. Komárno žije!! A my pokračujeme: na konci města nacházíme opět svůj kačírek a opřeme se do pedálů. Je toho už dnes fakt dost. Asi po hodině perného šlapání jsme ve vesnici Moča. V Moče jsou u řeky krásné výstavní domy, z ničehož nic tudy vede pěkná cyklostezka. Cyklostezku střídá stará nepoužívaná silnice podél Dunaje, balzám na naše ruce. Věříte, že nás na kole ze všeho nejvíce bolely ruce? Zadek si zvyknul, nohy také, ale ruce od drncáků bolely dost…. Tak zpět na stezku: když končí stará silnice, nikdo z nás už nemá na kačírek morálku. A tak posledních 14 km dojíždíme po silnici. Krásný, rovný asfalt. Ani ta auta už nám nevadí. Radostně vjíždíme do Štúrova, ovšem… Baba, s kterou jsme ráno telefonovali a u které máme bydlet, nám suše oznamuje, že manžel už ubytování někomu slíbil. Ubytujte se jinde, je tu dost příležitostí. Místo horké, studená sprcha. Chce se mi brečet. Ale je fakt, že každý druhý dům inzeruje zimmer frei. Den zakončujeme v pizzerii Vincent – pizzy už jsme jedli lepší, ale pivo OK.

Strana 2