 Jižní Tyrolsko, Drávská cyklostezka, Grossglockner Hochalpenstrasee
1. den:
Kola nakládáme na auto a z Hradce odjíždíme asi ve 4:45. Hrozná hodina ke vstávání. Cesta přes Německo je v pohodě, ale trochu dlouhá. V Rakousku se cestou kochám Alpami, ovšem za Innsbruckem odbočujeme na špatnou dálnici a naše pouť končí kdesi v tunelu, kde zůstáváme zašprcnuti v dopravní nehodě s převráceným karavanem. Díky bohu, že styl jízdy je zde naprosto jiný než u nás, a tak jsme nehodu přestáli bez újmy na zdraví i na majetku. Po bleskurychlé akci místního „Unfallkomanda“ jsme asi po hodině vysvobozeni. Na dálnici – už té správné – nás zase čeká kolona. Pokračujeme přes sedlo Reschenpass, projíždíme vesnicí Curon (Graun) kolem jezera Lago di Résia (Reschensee), nad jehož hladinu čouhá zatopená kostelní věž. V Málles (Mals) začíná naše trápení s hledáním kempu, teda vlastně místa v kempu. Vypadá to, že budeme spát asi na stromě. Nakonec končíme v Naturnu (Naturns) – nadšeni tedy nejsme – kousek od stanu nám projíždí auta, navíc jsme skončili v takovém podivném strašidelném koutku. Druhý den, za světla však vypadá vše mnohem líp, navíc do strašidelného koutku si naši sousedé Italové postavili karavan. Teď už se tu aspoň nebudeme bát. Tedy, po pravdě řečeno, karavan tu stál už večer, ale za tmy jsme nechtěně postavili stan přímo k jeho dveřím. Když ráno Ital vylézal ven, nevěřil svým očím. My taky ne. Nezbylo mu nic jiného než přeparkovat. Pochopili jsme, že s tímhle sousedem si užijeme ještě hodně srandy.
2. den:
 Konečně vyrážíme na kole. Najíždíme na cyklostezku (prý) vedoucí do Merana. Po té to jede skoro samo. Ovšem cyklostezka za chvíli končí a jsme vyplivnuti na hlavní silnici. Dorážíme do Lagunda (Algund), kde navštěvujeme místní infocentrum, kupujeme mapu a bereme pár prospektů. Rozhodujeme se pro směr na Tirolo (Dorf Tirol) – čekají nás serpentiny vzhůru, ale s úžasnými výhledy a obklopené, jak jinak než, plantážemi jablek. Jabka tu mají opravdu všude. Na okolních kopcích se tyčí hrady – asi nejzajímavější je hrad Tirol. Tenhle výjezd stál opravdu za to. Sešupem a posléze příjemným klesáním přijíždíme do vesničky Tirol. Všechno je tu krásně upravené, fasády se blýskají novotou, všude truhlíky s muškáty, jak jinak než pravými tyrolskými. Ovšem najdeme zde i exotickou květenu – palmičky, kaktusy… A k tomu ty úžasné výhledy. Z Tirolu nás čeká další sjezd, poté nastává čas bloudění. Dojíždíme do Merana, kde procházíme starými uličkami a nakonec dorážíme na promenádu – díky tropické floře si zde připadáme jak v přímořském letovisku, jen to moře chybí. Když svačíme, nějaký žebravý Ital chce po nás piccolo, zřejmě drobné.
Má smůlu. Sušenku nechce, prachy taky nemáme. Kolem řeky Passer se snažíme dostat k řece Adige a napojit se na naší známou cyklostezku. Ovšem vypadá to, že všechny silnice jsou slepé a nevymotáme se odtud. Až ochotný Ital nás zachraňuje a doslova po italsku, ale naštěstí německy, vysvětluje cestu. I tak nám to dá zabrat. Dojíždíme do Marlingu, kde nás čeká další stoupání do centra, cesta na Forestu (Forst) ujde, ale opět nás čeká bloudění, tentokráte jabloňovými sady. Nakonec najíždíme na hlavní silnici, kde nás čeká asi kilometrové stoupání – dík neskutečnému provozu je to fakt hrůza. Mám pocit, že mě každou chvíli nějaký kamion přimajzne na svodidla. Pak se už ale napojujeme na cyklostezku, kde to jede jako po másle. (Dnes 52 km)
3. den:
 Kolo dáváme na držák a autíčkem vyjíždíme vyhlídkovou silnicí na Maso Corto. Silnička se krásně klikatí, všude výhledy a člověk se vůbec nenadře. Přemýšlíme, jestli máme vyjet kabinkovou lanovkou na vrchol, ale výše jízdného a především hory zahalené v mracích nás odradily. Kousek se drápeme pěšmo, dojdeme k malému jezírku, pár foteček a zase dolů. Při cestě zpět, zastavujeme u jezera Lago di Vernago a kocháme se neuvěřitelně modrou hladinou. Ale pak už opravdu dolů. Jen kola stále zahálejí na držáku, už je nejvyšší čas je aspoň trochu projet. Pokračujeme do vesničky Tisens a auto zanecháváme na místním parkovišti. Konečně sedláme naše bejky. Zmateně se motáme po okolí a krásnými serpentinkami nakonec sjíždíme do Nálles, to ještě netušíme, že tudy budeme muset i nazpátek. Projíždíme cyklostezky podél řeky Adige a především kolem dálnice. To je zážitek! Ještě k tomu je cyklostezka slepá, a tak, ač neradi, se musíme zase vracet. Ale nejsme zřejmě sami, kdo tu jezdí sem a tam. Nahoru se drápeme již zmíněnými serpentinkami, a to doslova. Nějak mi nestačí převody. Cestou potkáváme ochotného Itala
ze včerejška – už z dálky mává a zdraví. (Dnes nic moc, pouhých 33 km)
4. den:
 Dneska máme opravdu dlouhé přípravy – ostatně jako vždy. Kola dáváme na auto a vyrážíme na vyhlídkovou silnici Martelltalským údolím v Ortlerských Alpách. Auto zanecháváme na parkovišti a na kole míříme vzhůru. Naštěstí je to jen kousek. Nahoře nás čeká vodopádek a výhled na ledovce. Zajíždíme se podívat na jezero Lago di Gioveretto – objíždíme ho po šotolinové cyklostezce a děláme pár uměleckých fotek s ledovcem v pozadí. Po krátké projížďce opět sedáme do auta a míříme na Passo dello Stélvio. Já vím, na kole by to bylo stylovější, ale proč dřít jako kůň, když to jde bez námahy. Průsmyk je 2757 m n.m., pěšky jsme se vlastně dostali ještě o několik metrů výš. Ze všech stran se však ženou mraky a výhled je téměř nulový. Ještě že bylo něco vidět alespoň cestou nahoru. Sáhli jsme si konečně i na sníh. Už je dost pozdě a tak honem do kempu. Aby náš výčet navštívených zemí byl co největší, bereme to přes Švýcarsko. (Dnes to nestojí ani za řeč, pouhopouhých 15 km)
5. den
Ráno balíme a odjíždíme z kempu. Zase prý blbne alternátor – snad dojedeme. Na italské dálnici marně hledáme nějaký výjezd – je to záhada. Celkem nudný přejezd do Rakouska. Za Lienzem začínáme hledat kemp. Nakonec zůstáváme v levném kempu přímo na statku na kopečku, ve vesničce Steinfeld kousek od Drávské cyklostezky. Nemá to tu chybu. Večer nás uspává a ráno budí místní zvířectvo. Jedinou vadou na kráse je to, že celý večer prší – asi uplaveme. Ale jinak je tu krásně. Dnes jsme se na kolo vůbec nedostali.
 6. den:
Ráno je zataženo a vypadá to všelijak. Míříme na Drávskou cyklostezku, samozřejmě na kole. Drávskou cyklostezku projíždíme až kousek za město Spitall. Cyklotrasa vede převážně po hezkých vedlejších silničkách, polema, loukama, přes vesničky. Jen občas se napojí na hlavní silnici, ani zde však není provoz nijak značný. Můžeme konstatovat, že okolí je upravené, vesničky rovněž, nikde žádný bordel. Večer zase prší. Už se těším na postýlku, je tu nějak navlhlo. (Dneska jsme se polepšili, 93 km)
7. den:
Dneska vyrážíme na nás celkem brzo. Dnešní cíl: Grossglockner Hochalpenstrasse, samozřejmě na kole. Auto necháváme na parkovišti v Heiligenblutu. Zde nás vítá známý kostelík s modrou oblohou. Máme to ale kliku – počasí by nám mohl závidět leckterý otrlý horal. Doufám, že to vydrží. Teď už nás čeká jen a jen stoupání. Pomalinku se šineme
výš a výš, ale jde to ztuha. Za to jsme odměněni krásnými výhledy na
alpské velikány, především samotný Grossglockner. Okolí je překrásné,
 vše kazí je desítky, vlastně stovky projíždějících aut. Nejprve
odbočujeme k ledovci na vyhlídku Franze Josefa (Franz-Josef Höhe).
Lidí je tu nepočítaně. Dokonce potkáváme i několik českých aut.
Pořádně prohlížíme ledovec Pasterze, děláme několik povinných fotek a jdeme si užít sjezd, ovšem jen k odbočce na Hochtor. Odtud nás čeká opět jen a jen stoupání. Už ne!!! Serpentiny nemají konce – čím výše, tím je to horší a horší. Šineme se pomalinku k vrcholu, na posilnění se cpeme čokoládou. Ještě že je cestou stále co fotit, a tedy i odpočívat. Focení je vůbec dobrá výmluva, když to zrovna nejede. Nahoře jsme asi v 7 hodin večer. Ženou se mraky a za tunelem začíná pršet. Rychle několik fotek, návštěva místního obchůdku, ustrojit a rychle dolů. Sjezd stojí za to. Auta už téměř nejezdí a tak máme celou Grossglockner Hochalpenstrasse téměř pro sebe. Shrnutí: Byla to dřina, ale stálo to za to. Výhledy úžasné. Popsat se to prostě nedá. Vyšlapali jsme naprosto vše, stavěli jsme ale mockrát – fotit se holt musí. …Jela bych klidně znova. Jen příště si na sjezd natáhnu ty rukavice, revma mě trápilo přes rok. (Dnes 52 km)
8. den:
 Únava nás zmohla a tak dopoledne nic moc neděláme. Vaříme si teplou snídani – po včerejšku si ji zasloužíme. Počasí je tady v kempu stejně děsný, no jako obvykle – až k poledni se dělá hezky. Zajíždíme na koupi, stavujeme se v místním infocentru a nabíráme spoustu prospektů. Odpoledne vyrážíme na kole, ale nožičky strašně bolí. Projíždíme kus cyklostezky směrem k Lienzi. Míjíme český autobus, který čeká na své cyklosvěřence – opravdu cestou potkáváme české cyklisty – když slyší, že mluvíme česky, čumí jak když spadli z višně, a ani neodpoví na pozdrav – klasika. Zajíždíme k jezeru Weissensee, ovšem nejdříve musíme zdolat ukrutné stoupání – po včerejšku to jde ztuha. Ale jezero je super, moc se nám tu líbí – to se s nedávno navštíveným Mácháčem nedá srovnat – chybí ploty a ostnaté dráty – a všechno je tak nějak čistší, upravenější a přívětivější. To stoupání stálo opravdu za to. Za odměnu si užíváme zasloužený sjezd – zde dosahuji zatím své největší maximální rychlosti, a to 61 km/h. Na mě a mé kolečko je to až moc. Obávám se, že jeden z nás to dlouho nevydrží. Vydrželi. Ještě kousek pokračujeme po cyklostezce, ta se
však po chvíli mění v dosti nudnou a tak se vracíme. V  kempu nás čeká
překvapení – pravé rakouské mecheche. Všichni baští a k tomu vyhrává rakouská dechovka. Dnes poprvé večer neprší – svítí nám hvězdičky. Milé to rozloučení. (Dnes 53 km)
9. den:
Ráno balíme a odjíždíme z kempu – směr domů. Po cestě nás ale určitě čeká ještě nějaké zajímavé místo. Chystáme se navštívit Krimmelské vodopády – prý největší, tedy asi nejvyšší, v Evropě. Hřmící vodopády skutečně ohromí. Na vyhlídkách dostáváme vždy spršku, nakonec začíná i pršet, takže než dorazíme k autu, jsme dostatečně pokropeni. Návštěva vodopádů však stála za to, jen to chtělo lepší počasí – ale to jsme si zřejmě vybrali na Grossglockneru – ještě, že tak. Dále míříme na Kitzbühel – počasí je přímo hrozný a tak jen projíždíme a míříme domů. Za chvíli usínám a tak co se dělo cestou, už netuším …
|
