A tak jak bylo naplánováno, tak se stalo. Výprava doznala jen pár drobných změn. První byla ta, že se zúčastnilo jen zdravé jádro, tedy celkem dva bikeři ( Já a Vedoucí Výpravy ) a druhá, že jsme nejeli vlakem do Českých Budějovic ale až do Strakonic. Termín se nezměnil, jen příjezd musel být opravdu mírně uspíšen z důvodu silně nepříznivého počasí, tak jak bylo upozorňováno, což mělo významný vliv na délku jednotlivých etap. Celé se to odehrálo od pondělí 18.6.2007 do pátku 22.6.2007 a za těchto 5 dní jsme zvládli úcty hodných bezmála 700 km. Takže jak to vypadalo.

V pondělí 18.6.2007 nás rychlík Rožumbek odvez z Třebíče do Strakonic. Tady je nutno vzpomenout, že nastaly první a zároveň poslední problémy. Byť nás sám
přednosta stanice ujistil, že druhý a třetí vůz od konce soupravy je připraven na rozšířenou přepravu kol, tak tyto vozy kolem nás prosvištěly a my cpali společně s průvodčí kola do předposledního vagónu na chodbičku s tím, že máme zpoždění a není čas se přesouvat do prvních dvou vozů soupravy. Po naložení nás průvodčí ujistila, že tady jede vlak naopak, takže ty vozy, které jsme čekali jsou hned za lokomotivou. Po cca 4 a půl hodinové cestě na chodbě, kdy jsme shlédli jak zámek Hluboká tak věže JE Temelín, jsme se ocitli na peróně Strakonic. Rozjížďka vzhůru Šumavou byla poměrně krutá, ale po zdolání přechodu do Německa Strážný se dá konstatovat, že další cesta až k Dunaji je opravdu z kopce. Na noc jsme si ustlali v jakési pískovně cca 5 km před Passau po zdolání cca 108 km.

V úterý 19.6.2007 nás netrpělivost nenechala ani dospat, v 7 hodin ráno jsme opouštěli pískovnu a zanedlouho nás vítalo německé Passau na břehu veletoku. Po prohlídce města nás Dunajská stezka vyvedla do malebné až kýčovité krajiny, krásného údolí kterým řeka protéká. Tato část až po Linz je nejkrásnější částí cyklostezky značené v Horním Rakousku R1. K noclehu nás přivítal v Informačním centru Mauthausenu doporučený kemp v Au. Překvapilo nás příjemné, klidné prostředí, kde společné s námi nocovalo až překvapivé množství cyklistů. Po teplé sprše nastalo vyfocení tachometrů. 138 km se nám zdálo už nejdelší etapou. Za nocleh po nás nikdo nic nechtěl přesto se dají ceny najít na fotce.

Ve středu 20.6.2007 nás sluníčko vytáhlo ze stanů už v půl šesté a jelikož stany byly suché, tak jsme po jejich sbalení v 6 hodin nasedali na kola a vyráželi. Tento úsek byl místy veden po silnici, což místy znamenalo i drobná stoupání od řeky. Po přejetí do Dolního Rakouska došlo ke změně značení na „6“ , což v Krems bylo poměrně málo vidět, čímž chci naznačit, že v tomto městě je tato cyklostezka značena poměrně bídně. Zajímavým zážitkem bylo když jsme se po koupeli usadili na krásněm zeleném trávníku, abychom oschli, nás z ničeho nic „vysyčely“ dvě labutě, kterým se patrně nelíbilo, že se jim válíme po stravě. Rovněž bylo zajímavé sledovat průjezd lodí zdymadlem, kde po jejich projetí bylo vidět snobské obsazení pasažérů, kteří za tónů Johanna Strause „ Na krásném modrém Dunaji“ odplouvali v dál. Byť vedoucí výpravy upozorňoval, že středa bývá nejen na horách kritická a často je vhodné ji brát jako „odpočinkový den“ se nás toto rčení netýkalo. Po 151 km bylo jasné, že spíme v kempu Zwentendorf s romantickým výhledem na rakouskou, nikdy nespuštěnou, jadernou elektrárnu.

Ve čtvrtek 21.6.2007 nás časně ráno probudil déšť a vyhnal nás ze stanů již v 5 hodin ráno. Poplach to byl planý, voda uschla a když už jsme vylezli, sbalili jsme stany a v půl šesté pokračovali. Recepce kempu byla opuštěná tak nebylo kde zaplatit. V 6 hodin ráno, jsme zjistili, že v Tullnu kromě pekárny není otevřen ještě žádný obchod. Snídaně čítající čerstvé pečivo, nás zasytila na cestu až do Vídně. V 10 hodin už cvakal foťák u značky velkoměsta. Prohlídku památek není třeba komentovat jen zajímavé bylo setkání v centru u kostela sv. Petra, s výletem krajanů školy z Olbramovic, kteří nás lehce identifikovali podle vlajky. Přestože Vídní vede cyklostezka středem města, podařilo se nám ztratit její značení a nezbylo nám než se přilepit na poměrně zručnou cyklistku, která nás vyvedla až na
značenou trasu. Poslední kuriozitou velkoměsta bylo vyhledat místo k vykoupání. Po přejetí viaduktu dálnice na Brno po levém břehu cca 15 km až k dalšímu mostu bylo prostředí FKK. Opuštěné místo jsme našli až opět na pravém břehu, kde se nakonec ukázalo, že jsme jim neunikli. Po vykoupání nás po objížďce rafinérií OMW a Shell, čekala nekonečná cesta Národním parkem. Nebýt odbočky do městečka Otrh je tato cesta srovnatelná s Route 66 neboť je to nudná cesta po vyvýšeném náspu kde jsou jen lesy, bažiny, slepá ramena, vedro, komáři a 30 kiláků rovně. V infocentru Orthu nás identifikoval šéf jako Čechy a tak bylo jednoduché se s ním domluvit, neb on byl Slovák.Pustil nás na internet a upozornil, že dostal echo, blížící se živelné katastrofy v podobě bouře a větru. Stránky ČHMI hovořily jasně, že nebyl čas váhat a bylo nutno pokračovat dál na východ, neb jen tak se dalo vyhnout epicentru toho co se blížilo. Dá se říct, že nad námi držel ochanou ruku sám Anděl Strážný, jelikož nás tato bouře dohonila až u mostu přes Dunaj v Hainburgu, cca 10 km od Slovenských hranic. Následovala vynucená dvouhodinová pauza, piknik na schodišti pod mostem za sledování lámání stromů a obavy kde složíme hlavu. Ale jelikož nic netrvá věčně tak i počasí se umoudřilo. My vzdali pokus dojet do kempu v Petronelu a ustlali si pod viaduktem tušíc, že v Národním parku je zakázáno kempovat. Uklidnilo nás snad jen to, že jsme nestanovali ale spali jen ve spacáku, kde střechou nám bylo nebe, nebo přesněji řečeno most. Tato, závěrem se dá říct až dobrodružná etapa, dala 135 km.

V pátek 22.6.2007 ráno nás bzukot komárů probudil již v 4 hodiny 30 minut. Úklid ložnice pod mostem proběhnul za východu slunce. Jelikož nám bylo známo jaké má přijít počasí, alternativně jsme změnili trasu. Opustili myšlenku dojet do Bratislavy a vyrazili na sever směrem k domovině. Cestou bylo zřejmě večerní řádění živlu a polámané větvě ani vyvrácené stromy nás za slunečného rána moc nepřekvapovaly. Na 78. kilometru nás v 9:50 hodin čekal přechod do rodné vlasti Reinthal-Břeclav. Tady na okraji Lednicko-Valtického areálu, po oroseném Budvaru, v tuto časnou dobu, padnul návrh dojet tento den až do cíle. Dalším osvěžením u Lednického zámku nekonečná cesta vedla přes Mušovská jezera, Pohořelice, Dolní Kounice až do cíle, který byl stanoven na Ivančickou restauraci Pod kapličkou. Na svolávanou tiskovku z cest se dostavil jeden z kolegů našeho týmu, který absolvoval zhruba polovinu této trasy v loňském roce. Končili jsme teplou večeří, vyfocením compjuterů a o definitivní tečku se postarala asi dvouhodinová bouřka. Po závěrečném přesunu po ose po vrata garáže se mi na displeji nakonec objevilo 162,86 km.

Závěrečné shrnutí

Trasa jak již bylo řečeno je nejkrásnější z Passau po Linz. Střední část je místy vedena po silnici, což místy znamená odklonění od řeky. Záverečná část Národním parkem je nudná, stereotypní a nezáživná. Mírnou nevýhodou je, že po této velmi atraktivní stezce se prohání spousta důchodců, které neustále předjíždíte. Některé části trasy se dají překonat za drobný poplatek přívozem.
Počasí nám pro letošní rok přálo extrémně, neb každodenní vykoupání v Dunaji za jasného slunce nás nejen příjemně osvěžilo ale dodalo spoustu síly. Závěrečné bouřky nehodnotíme, neb nás nezastihly a ani jednou jsme nezmokli. Nevýhodou počasí je, že se mu nedá poručit ba ani s ním smlouvat. O poroučení už ani nemluvě…..
Vzdálenosti, které jsme denně ujeli se zdají být slušné ale je to časným ranním vstáváním. Ráno po probuzení stačí vyrazit a samotné nás překvapilo jak kilometry naskakují.
Náročnost trasy nemá smysl komentovat, neb celá vede z kopce. Byť nepatrného ale z kopce. Po většinou je povrchem kvalitní asfalt a díky tomu se jede lehce a hodně pohodlně. Zaskočila nás pouze cca 15ti kilometrová objížďka před rafinériemi za Vídni, která však byla perfektně značena. Při výjezdu z rafinérií Shell je cesta rozkopaná a na vjezdu do Národního parku se opravuje povrch. V přibližně 10 km dlouhém úseku se jede po základové vrstvě asfaltu zasypané štěrkem.
Ubytování ve stanech je výhodou neb se dá spát kde se dá i když se to údajně nesmí. V kempech se řídit krédem „ Kdo se moc ptá moc se doví“ a zjistíte, že si Vás nikdo ani nevšimne a nikdo po Vás nic nechce. Vysprchujete se v teplé vodě, což je v horku docela potřeba. Ceny kempů se dají zjistit povětšinou na nástěnkách sociálních zařízení. Ušetřené peníze za kemp se dají výhodně použít na občerstvení cestou v překrásných hospůdkách s točeným pivem. Teda tak jsme to řešili my. Pro náročnější se dá sehnat „Zimmer frei“ za přibližně 20 euro.
Značení je převážně dobré. Přechází z R1 na 6 a jen v Krems je potřeba více kouknout do mapy. Ze Strážného do Passau se dá jet bez mapy dle ukazatelů a v prvním infocentru se sežene zdarmamapa Donnau Radweg podle které se dá spolehlivě dojet až na Slovensko.
Kilometráž našich tachometrů se mírně rozchází a to jen proto, že vedoucí výpravy měl vzdálenost korigovanou na váhu. Z toho plynulo, že jednoznačně musel najet denně víc. Každý den jsme je nulovali a kilometry natočené jsou tudíž pravdivé.
Defekty, to byla kategorie, kdy jsme sebou vezli náhradní duše a spoustu náhradních dílů, nářadí a lepení. Tato kapitola se dá vypustit, neb nás žádný takový problém na celé trase nepotkal
Přes nedostatek informovanosti o našich vlakových soupravách na celé cestě vidíme oba jen samá pozitiva. Z toho plyne, že ji můžeme jen a jen doporučit, každému koho jen trošku baví sednout do sedla a projet si neznámou krajinu s tím dobrodružstvím, že spát bude tam, kam zrovna večer dojede. Přiznáváme, že nás opravdu jedna část těla opravdu bolela, neb strávit v sedle denně cca 5 – 7 hodin se musí projevit.Pouze jedním slovem se toto putování ani vyjádřit nedá, …. Jedině snad,… že by ….. možná …teenagerovské…. SUPER??? Těch 700 kilometrů stálo za to a zkratka ze Strakonic do Ivančic Dunajskou stezkou Rakouskem je něco úžasného, takže toho, že jsme se „trošičku“ zajeli nelitujem.

Na adrese www.asp.rajce.idnes.cz je k mání kompletní fotodokumentace, která byla ve většině pořizována za jízdy, takže tomu odpovídá kvalita. Prohlédněte, zkuste a pak nám napište jestli se Vám tam líbilo.

Naše další výpravy jsou popsány na www.fofobiketeam.ic.cz .

Závěrem nezbývá než všem kdo se na tuto nejznámější rakouskou cyklostezku vydají prostě popřát „šťastnou cestu“ !?!

Zážitky z expedice popsal Aleš za důkladné kontroly Zdeňka, což je onen náš Vedoucí výpravy.

Sepsáno L.P. 23.6.2007