Motto:_________________________
Muž si musí stále něco dokazovat.....
a doufá, že žena jej bude podporovat

CESTA MÝCH SNŮ ANEB JAK BÝT ZASE ZNOVU MLADÝ

PROLOG

4. 6. 2007 mi bylo 58.
V lednu mne postihla mozková příhoda, všechny vyšetření jsou ale v pořádku. A já to přijal jako výzvu, nebo spíš pokyn : KDYŽ MŮŽEŠ, TAK MUSÍŠ !
Právě jsme se vrátili z krásné cyklodovolené od Salzburgu. Najeli jsme tam asi 300 km od 500 do 950 m. Nikdy v životě jsem aktivně nesportoval. Někdo mne začíná považovat za sportovce teď, já mám ale jiný názor. Sportovec vypadá jinak, sportovec závodí , jezdí Tour de France. Sportovec byl ten cyklista, kterého jsme viděli na Zellerrainu – my se tam plácali po zádech, on na sedle otočil a vracel se zpět. Možná udělal do večera ještě několik tréninkových výjezdů.
Já jsem jen starší pán před penzí, který ale nechce ještě myslet na své místo v domově důchodců. Jsem bláznivý dědek, který nad bolavými zády, mozkovou příhodou i vysokým tlakem chce zvítězit. Alespoň se o to pokusit. Nevzdávat to.
A objevuji, že nejsem sám, o tři roky mladší kamarád Toník jde se mnou do party. Slíbili jsme si, že letos naplníme sen, který se postupně objevoval v mých myšlenkách. Již několik týdnů sháním na internetu mapy a plánuji a plánuji. Ještě čekám až se po pěti vnucích narodí první vnučka (8.6.2007, Běla, 3,70 kg, 51 cm) a pak už nic nebrání abychom vyrazili NA KOLE K MOŘI !

ČTVRTEK 14. 6. 2007

Ostrý start ve 4,00 před radnicí v Moravských Budějovicích. Věrní cyklokamarádi Jenda s Květuškou vstali stejně brzy a obětavě nás přijeli povzbudit. Dlouho se nezdržujeme. Tolika lidem jsme tuhle bláznivinu avizovali, že je nemůžeme zklamat. Vyjíždíme celkem ostře ke Znojmu.
Zákon pravděpodobnosti neexistuje ! První chodec na znojemském chodníku je Toníkův příbuzný. My se ale zastavujeme až před celnicí, fotíme kola a přesně v šest ukazujeme pasy.
Dojíždíme k první rakouské křižovatce. Červená silnice, docela slušný provoz, vedle i pro nás zakázaná silnice pro motorová vozidle a do třetice bílá oklika.
„Riskneme červenou ?“ Ba ne, ještě máme z aut ostych. Motáme se k Hollabrunu po místních silnicích, za ním dokonce po úplně polní asfaltce, která na mapě vůbec není. Po 90 km konečně Stockerau , pořádná svačina a nájezd na Dunajskou stezku. Po této cyklodálnici dojíždíme až k Vídni.
Po zkušenostech dalších dní ale tvrdím : „ Kdyby nevedla kolem řeky, tak z ní sjedeme a zabloudíme !“ Ještě o tom dál budu psát, ale dopředu říkám „Važme si našich žlutě číslovaných cyklotras ! Je o nich plno kritiky, samozřejmě oddělené stezky by byly lepší. Ale vedou odněkud někam a většinou se dozvíte i kilometry !“
Slavná Donauradweg má krásný povrch, profil i zázemí, to jí neberu. Moc hezky se po ní šlape, však nás každou chvíli nějací rychlíci předjížděli. V Rakousku jsou i další úplně perfektní cyklostezky. Jsou ale značené velmi sporadicky, EuroVelo9 i naše další vyhlédnuté dálková trasy taktéž. Ztratili jsme později stopu několikrát, když už jsme ji oplakali, našli ji o pár kilometrů dál znovu. Nakonec jsme rezignovali a jeli pouze po silnicích.
Ale odbočil jsem, vrátím se před Vídeň. My si s Toníkem již před jízdou stanovili určité zásady, např.: Petr bude hledat cestu, Toník záchody. Ten druhý úkol se ukázal jako velmi důležitý. Když jsem provedl první individuální průzkum, pochopil jsem jak se staví holobyty. Vídeň mne přivítala betonovým prkýnkem, bez splachování i bez prevence žloutenky. Díky i za to, ale že by to bylo tak chudé město ?
Ještě že tu podnikají ti draví Američané ! Toník splnil svůj úkol perfektně, na 122. km, ve 12,25 ukázal na McDonald v centru. Tam !
A k tomu cyklochodníky, privátní semafory pouze pro cyklisty – to je báseň. Když nás pak vedl kolega, který mířil stejným směrem, nevěřil jsem svým očím. Nenápadné ukázání rukou, auto ve vedlejším pruhu brzdí a pouští nás. Jednosměrky platí pro auta, ne pro nás. Jestli budu někdy vnoučatům vykládat, jak jsem jezdil po Vídni, řeknu po pravdě: „ Když byla červená, tak jsem stál, jinak jsem ale pořád jel. Jen občas jsem koutkem oka zahlédl ty krásně opravené stavby, paláce i parky (postavené kdysi z našich daní). Na fotografování ale nebyl čas.
Za nádražím Jih začaly problémy. Drželi jsme se Thermenradweg, jako alternativu měli dál na východ EuroVelo9 a projížděli různé nájezdy na dálnici a nadjezdy nad dálnicí a objezdy a …
„Kde je cyklotrasa ?“ Nebyla !
„Tamhle je nějaký cyklista !“ Nebyl. Byl to jen Turek, co si na kole jel zakouřit na lavičku. Nebudu to prodlužovat, zde jsem jako hledač cesty zklamal. Navíc začalo poprchávat. Najeli jsme docela dost km do Vösendorfu, pak jeli ještě jednou do Vösendorfu, až jsme se dostali do Wiener Neudorfu. Tam byl směr po silnici č.17 už jasný, zato provoz jak v odpolední špičce pod Vídní může být. A pršelo stále.
„Tondo, proč jsme si nekoupili dálniční známky ? Dálnice má krajnici 3x širší a provoz stejný !“
Neustoupil, vymlouval se na předpisy, ale určitě chtěl ušetřit.
Přetrpěli jsme 10 km před Traiskirchen a kolem páté objevili opět naši známou Thermendradweg. Kolem Neustadtského kanálu se jelo slušně, leč pomalu. V Sollenau jsme křižovali už vyprázdněnou sedmnáctku a poslušně se na ni opět vrátili. Den se chýlil a my udělali nováčkovskou chybu. U první směrovky k Zimmer se nám zdálo ještě málo hodin. V centru Wiener Neustadtu jsme ani nehledali (tady to bude drahý). Nakonec jsme se v osm večer rezignovaně ubytovali ve stejně drahém hotelu pro golfisty 10 km za městem. Za 32 Eur. Pro každého, aby bylo jasno. Ale měli jsme náskok, 16 hodin na cestě, 11:08 v sedle, 194 km v nohách, a teplou sprchu před sebou. Dražší hotel má ale taky větší pokoje a nejlepší je mít kola přímo na pokoji, udělat si údržbu, pořádek v brašnách. Komáři se báli připraveného odpuzovače Vandala, prostě noc se povedla.

SMS
UJETO 194 KM, CESTA PŘES VÍDEŇ DLOUHÁ. ZA VÍDNÍ 3 HODINY DEŠTĚ. NYNÍ SE UKLÁDÁME K SPÁNKU. ZATÍM NÁM TO JEDE A JSME FIT. 14.6.VEČER

PÁTEK 15. 6. 2007

Ráno v sedm vyjíždíme z nadmořské výšky necelých 300 m svěží, psychologicky připraveni na Mönikirchen aneb Wechselpass (967 m). Začíná mírné stoupání. Cestou ještě doplňujeme ve značkovém servisu Peugot ztracený šroubek - náhradní díl mají a pasuje !. Před desátou jsme pod naše první devítikilometrovou prověrkou. Čekali jsme, že se projdeme, my ale občas i jeli ! Moc to sice neodsýpalo, máme dnes teprve 36 km, ale v 11,30 už se díváme do krajiny z výšky. Výhledy jsou ale nádherné, fotky se povedly. Jsme jen lehce zklamáni. Z tohohletoho jsme měli takový vítr ? Nerad předbíhám, ale však ještě bude hůř !

SMS
VRCHOL 967M PŘEKONÁN
JSME VE ŠTÝRSKU,POHODA,SLUNÍČKO, JEDEME DÁL. 236KM
15.6.V POLEDNE.

Sjíždíme plni euforie po silnici č.45 od štýrského zeleného srdíčka až do Lafnitzu, kde se zkoušíme napojit na páteřní štýrskou R12. O kus dál jsou cyklostezky v Burgenlandu, ale ty se nám zdají dost klikaté.
„Ta vede až na přechod do Bad Radkesburgu!“ Nevedla. Jedeme po ní jen 2 km, pak se na samotě ptáme, kdeže vede cyklostezka. Pro jistotu ještě jednou. Oba nám ukazují polní štěrkovou cestu mezi poli. Po kilometru nás cesta vede za vodu, tam se konečně dostáváme na asfalt.
Prohlídka mapy nám ale říká, že už jsme na místní cyklotrase v zemi nikoho, na hranicích mezi Štýrskem a Burgelandem. To byla poslední kapka.
Okresní silnice, povrchem připomínající naši státní nás vede celkem pohodově, můj třetí dech už se probudil, takže před večerem jsme ve Fünsterfeldu.
Dilema: „Sázíme na jistotu, nebo raději z velkého města jedem hledat nocleh dál ?“ Po včerejších zkušenostech se raději zkoušíme zeptat. Gästehaus na hlavní třídě si o sobě docela myslí. Jeho číšník taktéž.
„Můžete mít dvojlůžko za 58 eur.“
„Není tu něco levnějšího ?“
„Ne, u nás jsou všude stejné ceny.“
„Hm, a snídaně ?“
„Ráno v osm“
„To je pozdě, nejde to dřív ?“
„Ne“
„Kolik by to bylo bez snídané ?“
„To by bylo za 54“
„Petře nezlobíš se, že jsem hned odešel ?“
“Tondo, tys neviděl, jak odcházím ve stejné vteřině ?“
„A co teď ?“
„Hasič všude bratra má, pohlídej kola.“
Služba na blízké zbrojnici mi brzy ukázala, ve které vsi na trase bychom dnes mohli levně spát. Bohužel nebrali telefon. No nic zkusíme to risknout. Nebyli stále doma. Soused vedle držel kolo s brašnami, dobré to znamení. Několik telefonů, jeden pokus planý, ale pak už nás vede za vesnici.
„Tamhle na tom kopci.“
„To už musíme brát, i kdyby chtěli taky 58“
Nechtěli. Hodná paní se velmi nesměle ptala, jestli nám nevadí 13 za lůžko. Jestli nechceme ještě něco uvařit. Jestli si chceme ráno přispat, nebo vstávat třeba v šest. Jestli se nezlobíme, když nám malá dcera skáče po postelích. Nezlobili jsme se. Pošleme jí pohlednici.

SMS
JSME PO 317 KM 40 KM OD SLOVINSKYCH HRANIC.
DNES SPÍME ZA 13, ALE VČERA TO BYLO ZA 32 EUR.
VE SLOVINSKU NEZASTAVUJEM, NEZASTAVUJEM.15.6.VEČER.

SOBOTA 16. 6. 2007

Ráno v sedm ještě foto a vyrážíme do krajiny, která má ale trochu víc kopců, než jsme čekali. Měla ale i víc hezkých výhledů z kopce dolů, než jsme čekali. Plantáže stromového černého bezu. Jabloňové sady komplet zakryté sítěmi jako ochrana proti ptákům. Jahody v superbrázdách skoro 2 metry od sebe, zakrytých plachtou, odspodu živených hadičkou. Za 3 Eura, nebo za i dvě, když si je sami natrháte. My neplatili nic, ale byly výborné.
Celá rodina nahrnuje hlínu k výstavnímu křenu, aby byl ještě delší a bělejší. Žádný kůň, nebo traktor, ale poctivá motyka. Políčka kukuřice jak volejbalové hřiště. Záhony fazolí. A vinohrady.
Odvažuji se být vševědem : „Podívej tahle rodina přišla tamhle na ten kopeček za Přemysla Otakara, postavila chatrč, vyklučila les opravila chatrč, vyklučila další les, takhle už to dělají hezkých pár století a na těchto políčkách mezi lesy se pořád živí stejná rodina.“
Možná to tak bylo, možná ne, ale hezky ta teorie vypadala.
Jezdíme do Rakouska už pár let. Už jsme viděli Rakousko velkoměstské, kochali se Rakouskem turistickým s horami i jezery. Kolem našich hranic je celkem podobné, s kopečky a rybníky.
Taky už jsme ale projížděli mezi docela velkými lány.
Tohle bylo zas něco jiného. Velkovýroba v malém. Je sobota a oni makají a makají ! Mají to v genech, nebo se tu prostě žije tvrději ? Místo kam by se člověk chtěl vrátit, lépe poznat a pochopit.
Ale my si s Tondou kdysi řekli : „Musíme jet systémem start-cíl, jinak to nezvládneme. Co se dá dělat.
Budou mít ve Slovinsku v sobotu odpoledne ještě otevřeno ? Sázíme na jistotu, výběrové řízení marketů kilometr před hranicí vyhrála Billa. Po těch dvou dnech iontových vod je džus neskutečná lahůdka.
Bad Radkesburg je srostlý s Dolní Radgonou, později mne mrzí ta schengenská rychlost, ale hraniční foto prostě nemáme a už mít nebudeme. Info funguje, dostáváme mapu, která nám chyběla a jedeme rychle dál. Bohužel do kopce. A ještě jeden kopec. A slunce svítí.
Jako už několikrát před tím i potom hledáme stín, vaříme vodu na instantní polévku, rozbalujeme karimatky a přizpůsobujeme se jižnějším národům, kteří bez siesty nemohou fungovat.
Tyto úkoly byly rozděleny už od počátku. Tonda má na starosti vaření, já ubytování. Pro jistotu si vezeme spacáky, stan mám za dvě stovky z Kauflandu. Tonda zajišťuje spojení, já digitální záznam.
Poledne v trávě se ale tentokrát podobá bezvědomí.
Tondovi padá cosi do polévky. „Vstávej, musíme pryč, jsou tu klíšťata !“
„To byl jen pavouček, nech mne spát ...“
Za chvíli ale kolem jede svatba s troubením, balónky a vším co k svatbě patří. !
„Už jsi vzhůru ?“
„Nech mi ještě deset minut !“
Občas se v knížkách píše o kamarádství. Nemusím o něm číst, já je poznal na cestě do Ptuje. Těch deset minut jsem dostal. Bez ohledu na borreliózu.
Svatba sedí u hotelu 300 m od nás.
„Nezastavíme, vždyť na nás troubili ?“
„Ne, máme zpoždění !“
Přiznávám, že jsem ještě napůl spal, takže ztráta směru padá opět na moji hlavu. Po pár kilometrech hledáme v mapě náhradní cestu. Ze zásady se nikdy nevracíme. Směr už máme, jen cesta chybí. Na mapách jsou jako v Rakousku cesty červené, žluté i bílé. Zatím bývaly směrovky všude, tady mají jiný názor. Po bílých jezdí jen domácí a ti to znají. To co je na mapě krásně namalované je ve skutečnosti téměř neviditelné.
Ta naše třímetrová cestička vede mezi zahradami za humna, pak kolem pár samot a po asi 10 km se poslušně vrací na hlavní. Těch 10 km po hřebenu je ale nezapomenutelných. Domečky jak ze starého mocnářství, často vůbec neomítnuté. Traktory padesátileté, za nimi žebřiňáky. A mezi tím občas pěst na oko, dům milionáře. Prostě skutečné Slovinsko.
Slovinsko, které nás s Eurem předběhlo, ale i Slovinsko padesát let za námi. Digitál tentokrát zůstal zabalený, styděli jsme se tu bídu fotit.
Cesta pokračuje k rozestavěné dálnici a my zažíváme další šok. To ještě není úhledný asfalt a beton. To je obrovská podpásovka krajině, totálně rozryté údolí bez zeleně, jen hlína a kamení. A desítky buldozerů a aut. Člověk musí vydat obrovské úsilí, aby pak takové údolí později prosvištěl za 10 sekund.
Přijíždíme do velké a bohaté vsi s místním marketem a pizzerií. Pravý opak předchozích samot. I stísněné pocity najednou přeskakují k opačnému pólu. Jsme ve vsi, ale tak bílou košili s motýlkem nemá žádný číšník z našeho města. Naprosto perfektní profesionální obsluha, sviňský rezeň vynikající, jedna porce pommesfrites i šopského salátu stačí pro nás oba.
Po silnici potkáváme dost cyklistů. Žádný na těžko, většinou na galuskách. Další dny v Chorvatsku snad ani jediného.
Tak jak je to s tím Slovinskem ? Je bílé nebo černé ? Je třicet let za námi, nebo deset před ? Odpověď je naprosto jednoznačná. Je pestré, rozmanité a fotogenické.

SMS
SLOVINSKE HRANICE JSME PEKROCILI V POLEDNE.
MNOHO PRUDKYCH STOUPÁNÍ,I MY MUSÍME CHODIT PESKY,TED JÍME V RESTAURACI ŘÍZEK.
NA HRANICE MÁME ASI 37KM PREJEDEM JE AŽ ZÍTRA.16.6. NAVEČER.

Večerní chládek pomáhá svižné jízdě, dojíždíme do Ptuje.Směrovka Cykloservis 200 m nás vede k malé dílničce v garáži. Oprava šlapky byla provedena naším klíčem, ale s úsměvem a zdarma. (Vlastně zdarma ne, za hlt slivovice)
Cyklista všude bratra má: „Nemáš nějakého kamaráda, u kterého můžeme přespat ?“
Telefon. „Pojedete přes Ptuj, za řekou doprava, u lázní doleva, pak zas doprava … Ne!“
Telefon. „Čekejte, přijede si pro vás“
Jízda přes Ptuj téměř čtyřicítkou, letmá ukázka pokoje. „Kdy chcete ráno kafíčko ? Já musím zpět do práce. Tak v šest, jo ?“

SMS
VYBÍRÁME SI VOLNOU SOBOTU, MINUTKA ZA 5 EUR LEPŠÍ NEŽ DOMA.
JSME V PTUJI ZA 16. ZA 402 KM SI TED ZASLOUŽÍME TOČENÉ. 16.6.VEČER.

Ubytovat se a letmo uklidit brašny už umíme rychle. „Poslyš, my už na tu čistou vodu dál jet nemůžeme, chtělo by to pivo. Pizzerie byla v ulici. Tu Ptuj bych si ale stejně rád někdy prohlédl. Snad 20 obsazených stolů, 2 číšnice se nezastavují. Za chvíli jsme zpět na pokoji. Ozývá se klapání od sousedů. Vypadá to, že těch piv měli víc. Nám to nevadí, usínáme za pár minut

NEDĚLE 17. 6. 2007

Ráno ve třičtvrtě na 6 už máme sbaleno a dáváme se do řeči s dalšími nocležníky. Makají na silnici, jsou ze všech koutů, mezi nimi je i Slovák. Je neděle ráno a přesně v šest vyjíždějí. Vůbec se ničemu nedivíme. Dřina je dřina, ve Slovinsku možná i trochu větší než jsme zvyklí. Pivo je povzbuzení i lék na všechno .

SMS
PTÁCI VENKU ŘVOU NA VÝLET TĚ ZVOU.
VÝLET ALE PLÁNUJ KRÁTKY JEN TAK DO VÍDNĚ A ZPÁTKY,
JEĎ TO CELÉ NA KOLE AŤ VÍŠ JAK NÁM DNESKA JE.
KOPECKŮM SE VYHÝBEJ,RADĚJI JE OBJÍŽDĚJ.
STEJNÁ TRASA ČEKÁ NÁS, NEBUDE TO ŽÁDNÝ ŠPÁS.
VEM SI S SEBOU KVETU, JSTE TAM V CUKU LETU
ŘÍZEK SI DEJTE, SÍLU NABERTE.
PETR A ZBYTEK, - 17.6.RÁNO

6,05 – zvoníme na domácího.
„Já jsem zaspal“ vylézá s úsměvem. „Ale kávička bude a za zaspání vám dám slevu“
Ještě jednou litujeme, že Ptuj mohla být hezká. Ale to už sedíme v čekárně pár kilometrů před hranicemi a vaříme polévku. Na Autocestu nesmíme, ale na ty dva pruhy téměř bez krajnice by se nám stejně moc nechtělo. Motáme se tedy opět po třímetrových silničkách a těsně před námi je hranice. Můžeme vůbec k celníkům na Autocestu ? Ale celníkům vůbec nevadíme, jsme pro ně stejné vozidlo jako jiné. Dokonce okřikují řidiče, který chce najíždět vedle nás.
V půl deváté jsme v Chorvatsku. Něco se v nás zlomilo, dávno jsme za polovinou svého cíle. Fotíme se, pokřikujeme na sebe a intensivně produkujeme adrenalin. 72 km k Zagrebu jedeme jako v transu. Ujíždíme neskutečně rychle, silnice vedle plné dálnice je téměř celá naše. Zpíváme, halekáme, už tušíme, že jsme zvítězili. Krajina se nám líbí, osvěžení pod mostem v říčce Krapině se nám líbí, hospůdky přes dva baráky plné sousedů se nám líbí, i hotýlek u lesa se nám líbí. Vonkův chléb je sice stále měkký a chutný, ale tušíme, že teplé jídlo nám dodá víc sil. Číšník je sympatický, šiš kebab výborný, cena 72 kun pro oba za vše i s kávičkou velmi mírná. Už víme, jak se cítí turista, který má na zaplacení.

SMS
JSME 40 KM VE VNITROZEMÍ CHORVATSKA A SEDÍME V RESTAURACI NA OBĚDE.
NA PŘEDMĚSTÍ ZÁHŘEBU JE TO 31 KM. POČASÍ NÁM PŘEJE.
K MOŘI 170 KM PŘES KOPCE. CELKEM UJETO 469 KM. - 17.6.V POLEDNE.

U Zagrebu je na silnici trochu víc divočina, vše míří do centra, odbočka nikde. Jak se dostat na „Starou Karlovačku“ ? Vzali jsme to přes železniční trať.
Toník si krizi vybírá teď. Rakov Potok je místo které se nám dobře vyslovuje i hledá. Už dlouho nebyla pauza, Tady je hodně lidí, umyjeme se a zajdeme si nakoupit . Market je ale zavřený, nenakoupili jsme, dvoulitrovka coly nebude. Kolem nás řádí pouť, všichni domácí pijí něco úplně jiného. Auto ve strouze, ale nic se neděje, druhé k němu zacouvá, vyjedou a baví se dál. Vůbec nikomu nevadí, když se uprostřed vsi plné randálu spokojeně natáhneme a zdřímneme si. Moc nám to pomohlo. Jsou teprve tři hodiny a už točíme 95. kilometr.
Stále svižným tempem jedem před Karlovacem přes Kupský kanál. Obdivujeme snad padesátimetrové zelené břehy, osvětlené podvečerním sluncem. Jen nás mrzí, že stádo koní proti slunci nemůžeme fotit. Ale ten obrázek si budu stejně pamatovat dlouho.
Na okraji Karlovacu předjíždíme dvě dívky, pak stojíme nad mapou a slyšíme chichotání a zájem o nás.
Helou, co jste zač, odkud, kampak ? Naše dcery jsou sice starší, ale jsme jim snad sympatičtí, protože nás převedou přes centrum celým Karlovacem až k výpadovce na Duga Resu. „Zkazíme si průměr, vždyť s nimi jedeme desítkou !“ „No, ale odpočneme si, prohlédneme město. A vůbec, jsou tu hezký holky !“ Předvedly nám, jak udělat z kola dvoustopé vozidlo. Jely zásadně vedle sebe, na odbočkách si nedělali starosti s těmi bílými šipkami na asfaltu, neustávaly v hovoru a za sebe se vůbec neotáčely. Jak se mohly dožít tolika let nevím, ale projeli jsme úplně bez problému. Pravda je, že večerní Karlovac byl docela klidný, pohodový. Zas jedno město, které bych si někdy v neděli odpoledne chtěl pořádně prohlédnout.
My se ale zdržet nemínili, bylo teprve pět večer, měli jsme 130 km a sil ještě dost. Popojeli jsme za Duga Resu a zkušebně zastavili u prvního baru s Zimmer Sobe. Barmanka zavolala servírku, servírka nás zavedla dozadu k babušce jagušce, ta zakývala kostnatým prstem „Pojď, pojď, však se domluvíme !“ Zavedla nás do patra před pec a ukázala lopatičku (vlastně pokoj) :
„Toto lůžko můžete mít za 20 eur“
„Dohromady ?“
„Ne, každý“
„Ale tady nejsme u moře a v Rakousku jsme spali za 13“
„Tak to lůžko můžete mít za 17 eur“
„Dohromady ?“
„Ne, každý“
„Ale tady nejsme u moře a v Rakousku jsme spali za 13. A dost !“
Na schodech dolů jsme slyšeli něco o 13, ale to už nás vztek hnal pryč.
Ona věděla o tom kopci před námi, snad čekala, že se vrátíme, ale vztek je vztek. Co si vůbec myslela, že jsme? Vždyť tady nejsme u moře a v Rakousku jsme spali za 13! Přes 150 kun za oba nejdeme!
Po 6 km jízdy do kopce se jdu ptát do motelu.
„Tondo, chtějí 160.“
„Ne, řekli jsme 150 !“
Po 6 km jízdy do kopce krásná říčka Dobra, vedle rybí restaurace.
„Máte Zimmer ?“
„Ne“
Po 6 km (156 celkem) se jdu ptát do motelu. Není koho. Zamčeno, motel kaput. Totéž nám potvrzují mladíci za silnicí.
„Vy nemáte Zimmer ?“
„Ne, ale na zahradě je místa dost“
Nedomlouvali jsme už se vůbec, oba jsme věděli, že v Rakousku jsme spali za 13 a tady to bude zadarmo. Konečně ten stan bylo taky už potřeba vyzkoušet.

PONDĚLÍ 18. 6. 2007

„Toníku, jsou čtyři, svítá, je pondělí ráno, každou minutu po šesté pojede jeden kamion“
„Hm, a není bouřka ?“
„Ne, to já tě jen před chvíli fotil, abys mohl dětem ukazovat, jak spíš ve stanu. Jdi už vařit polévku!“
Povedlo se. 5,05 odjíždíme. Teprve teď si uvědomujeme, kam jsme se to večer dostali. Tamhle ten kopec už bude slovinský, my měli hranici za stanem ! A těch kopců tu je nějak moc! Musíme zastavit u prvního motelu a pořádně se najíst.
Kdo by to byl řekl. Motel „1000 a 1 noc“ nás čekal po známých 6 km. Hodná paní nám usmažila hemenex, uvařila i kávu, každému naúčtovala ani ne stovku (českou) a docela zasvěceně vysvětlila cestu. Už jsme byli zkušení, poslechli ji na slovo. Po bílých ne, to bychom zabloudili. Po žlutých taky ne, to bychom jeli z kopce do kopce. Po červené pojedete taky z kopce do kopce, ale nebudou tak prudké. Nejhorší to bude do Skradu.
Ona ale ty cesty za Delnicí asi neznala, tam to bylo taky nejhorší. Co nám zbývalo, otáčet se po 589 km se jaksi nedalo. Aspoň, že ty kamiony mají rozum a raději si zaplatí dálnici, než se trmácet z kopce do kopce jako my.

SMS
800 M VYSOKO,30 KM UJETO,ZELERAJN HADR, JEDEME STÁLE VÝŠ.
JEŠTĚ 300M A 5 KM,PAK UŽ SNAD DOLŮ. JSME JAKO V KRKONOŠÍCH.
18.6. PO 9 HOD DOPOLEDNE

Jelo to z kopce do kopce, ale chvilkami tu dřinu ani nevnímáme. Nějak se nám nechce moc mluvit. Tady je ještě zbytek základů z vypáleného domu. Tamhle zas lidi spí v chatrči vedle. Tihle už dávají střechu, asi stačili za těch pár let něco ušetřit na opravu. Ale z čeho, tady se snad ani peníze vydělávat nedají, vždyť je to samý les. Semotam políčko jak naše kuchyň, obehnané plotem z větví. Kdo s kým tady o co bojoval, vždyť tu nic není ! Že o přístup k moři ? Ale tady jsou hory, co s tím mají společného ti chudáci, co tady odjakživa bydleli ? Nejhorší bylo potkávat lidi. Hlavně ti starší se tak nějak dívají skrz. Možná už zůstali sami …
Nebylo to takové dlouho, jen pár kilometrů, jako vykřičník. Přeci jen jsme ty bílé silničky kolem samot vynechali. Sem bych se už ale nechtěl vracet nikdy !
Za Vrbovskem jsme opět zahlédli říčku Dobrou. Byla trochu hubenější, my už vlastně taky. Paní měla pravdu, u Skradu pramenila.

SMS
RÁNO JSME VE 4 VSTALI,
PROTO JSME SI TED HODINOVÝ SPÁNEK DALI.
PO DOJEDENÍ POSLEDNÍCH ZBYTKŮ SÝRA
JEDNA MYSLI TYČINKA NÁM ZBÝVÁ,
JEDEME DÁL.18.6.DOPOLEDNE

Přestávali jsme ty kopce vnímat, možná byly trochu mírnější, jen tak párkrát ze 600 do 800 a zpět. Možná nám už naše svaly pracovaly jinak.

SMS
600 KM ZA NÁMI, MORE NEVIDÍM.
PETR NÁS VEDE ASI BLBE, PŘEBÍRÁM VELENÍ.18.6.V POLEDNE

Až za Delnicí přišlo finále. Gornje Jelenje bylo na hóódně velkém kopci. A pak dost pod vrcholem kopce křižovatka s nápisem 887 m. A pod křižovatkou parkoviště. A pod parkovištěm, kdesi v dáli a v mlze něco modrého. Dokázali jsme to.
Později, ve 20,20 tam dole u vody jsem byl stále ještě šťastný, ale už skoro klidný.

SMS
DOKÁZALI JSME TO, JÁ JSEM TAK ŠŤASTNÝ A JÁ TAKY.109 KM.
CELkEM 665 KM.DNES 8 KOPCŮ K 1000 M NAD MOŘEM A ZASE DOLŮ NA 500 AŽ 600M.
BYLO TO NÁROČNÉ ALE STÁLO TO ZA TO.18.6.VEČER.

Největší dojetí je ale tady nahoře. Jsme rádi, že nás tělo nezklamalo. I kola jsou OK. Nejvíc nás těší, že jsme vydrželi být jeden ke druhému ohleduplní, že jsme byli tým.
Myslím na ženu a děti. Měli o mne strach, překonali ho jen kvůli mně. Když viděli naše odhodlání, začali nám fandit. Jsem strašně rád, že mám ženu, která mi věří a teď už může být i hrdá.
Později vidím, že Toník je na tom se svojí manželkou stejně. I jeho žena mne povzbuzuje : „ Musíte napsat knihu, nebo aspoň článek !“
Ještě později doma nad „Cykloturistikou“ namítám: „ Podívej na toho Kopku, vyhrál naprosto nepředstavitelnou Aljašku, to jsou nesrovnatelné podmínky, to je úplně jiná třída.
„Ale to je profík, vy jste byli čistí amatéři, ta vaše cesta byla pro vás i pro nás taky nepředstavitelná.
Vy jste ve svých letech vyhráli bez tréninku sami nad sebou a to se cení stejně !“
To už jsem ztichl a začal psát.

STATISTIKA