Už
ani nevíme, kdo dostal ten šílený nápad sjet si Inn. Pro vodáka
by to byl určitě nezapomenutelný zážitek neboť Inn má celkem
cca 530 km, ale náš nápad byl sjet si jej na kole. Přes veškeré
pečlivé plánování termín nebyl jasný do posledního okamžiku.
Před několika lety vedoucí našich výprav naplánoval cestu odkudsi
z italských Alp domů do vlasti, která se nakonec neuskutečnila.
Stejně takto připravil i Innskou cyklostezku
s tím, že díky rozmarům letošního počasí nikdo nevěděl dne ani
hodiny. Dohromady se nakonec dalo 8 bikerů, no a vzhledem k
tomu, že se počasí umoudřilo tak padlo rozhodnutí - jedem!?!
 Odjezd
byl v neděli 21. srpna 2011 v 19 hodin z Třebíče směr
švýcarská víska Maloja. Doprava byla domluvena dodávkou
Mercedes s vlekem. Po naložení kol a usednutí do auta nás řidič
informoval, že dle GPS budeme ve 4 hodiny ráno na místě. Docela
nás všechny překvapil, no ale dopadlo to nakonec trošku jinak.
Ale k tomu se dostaneme….
Jak již bylo uvedeno odjíždělo nás 8 bikerů s tím, že dle stanov
FOFO BIKE TEAMU jsme se rozrostli opět o nové členy. Byli jimi
Honza, Jana a Pavel. Rozmary cesty autem snad ani nebude nutné
rozebírat, ale mezi námi převládala nedočkavá nálada a nadšení,
kdy už usedneme na kola a rozjedeme se. Někteří pospávali, někteří
nemohli a po rozednění jsme už všichni společně sledovali tyrolskou
a švýcarskou krajinu, která nás doslova uchvátila. Nádherná
panoramata alpské krajiny, kde se kolem nás zvedaly až třítisícové
kopečky. Mezi nimi se proplétal Inn, dravě se valící mezi kameny.
Někdy před desátou jsme dorazili do cíle. Myšleno autem. Za
vesnicí Maloja, na parkovišti před hotelem již s výhledem téměř
na Itálii. Poté, co nás auto opustilo bylo nám všem jasné, že
teď už je to jen na nás. Pokochání krásnými výhledy, převlečeni
do cyklistického , nezbylo nám než vyrazit.
Takže start Maloja, Švýcarsko, cca 1810 m.n.m.
pondělí 22.8.2011 krátce před polednem.
Plánovaná délka trasy 828 km. Únava z cesty a nevyspání
šlo bokem. A jedééém…..
Náš rozjezd byl poměrně pomalý protože jsme si všichni zvykali
na plně naložená kola. Počátek vedl po silnici kolem tří poměrně
velkých „rybníků“ s křišťálově čirou vodou, která byla jasnou
a slunečnou oblohou zbarvena do modra. Když jsme sjeli ze silnice
a jeden z „rybníků“ objížděli už po cyklostezce napadlo odvážlivce
se vykoupat. A tak se někteří koupali, někteří jen chladili
plechovky s pivem, které nám v autě poměrně zteplalo. Sluníčko
pálilo a teplotu vody nikdo nevnímal. Byla taková, že plechovky
byly po pár minutách zchlazeny na parametry z lednice. Za těmito
„rybníky“ nás přivítalo olympijské středisko St. Moritz, kde
pod skokanským můstkem byla první zastávka na občerstvení. Kdo
uvádí, že Innská cyklostezka je vhodná pro rodiny s dětmi lže.
Aspoň tato část po Švýcarsku je značně nevyzpytatelná.
Jede se po silnici nebo asfaltových stezkách po pláních mezi
skalnatými vrcholy s tím, že sem tam se vystoupá po šotolinové
cestě pěkně vysoko nad Inn. I tady se opět ukázalo jak je ta
naše země maličká. Když jsme učili potkávané cyklisty zdravit
po našem „Ahoj“ dostalo se nám najednou stejné odpovědi. Nějaký
čas jsme se předjížděli se skupinkou cyklistů z Brna a nakonec
jsem zjistil, že jedna cyklistka je ze sousední vesnice. Ve
večerních hodinách, po překročení hranice do rakouského Tyrolska
jsme dojeli do kempu v Pfunds. Sprcha, studená večeře, plán
na druhý den a spát. Stihlo se ujet plánovaných 118
km.
V úterý ráno
23. srpna 2011 odjíždíme z kempu s tím, že se sejdeme
v první dědině, jak říkal Ivan, „u Kauflandu“! Tím byl samosebou
myšlen jakýkoliv supermarket. A tak po několika drobnějších
problémech s výměnou píchlích duší a urvaného ventilku se setkáváme
u Billy. Zhodnotíme úroveň kempu, který nebyl nijak drahý, posnídáme
a vyrážíme směr Landeck. Kocháme se krajinou,
kdy projíždíme údolím mezi alpskými skalnatými velikány. Toto
údolí je natolik široké, že zde nejen teče řeka, ale vede zde
i silnice a železnice. Jen se střídá po které straně máme buď
Inn a nebo silnici s železnicí. V Landecku zastávka na osvěžení
nejdražším pivem z celé cesty. Před Innsbruckem už nám bylo
takové vedro, že následovala zastávka na vymáchání se v Innu.
I když teplota nebyla nic moc, ale ve třicetistupňovém hicu
to přišlo vhod. V samotném Innsbrucku nás čekala večeře v podobě
„guláš-suppe“ a jedna z lekcí němčiny, kde náš žák Ivan nepřekvapil
pouze nás. Večerní příjezd do kempu ve Volders byl na knop.
Protože předcházející noc bylo docela teplo rozhodli jsme se
stany ani nestavět. Stan si postavili pouze Honza s Janou. Teplá
sprcha, příjemné osvěžení a válečná porada jak dál. Všichni
uchvácení překrásnou krajinou, počasím a najetými 135
kilometry.
Ve středu 24. srpna 2011 se sjíždíme
u prvního „ Kauflandu“ s tím, že tento kemp byl laciný jen pro
někoho… odjezd se nám trošičku zpozdil. Dnes nás čekala zastávka
u neteře v německém Kolbermoor, což je předměstím Rosenheimu.
Počasí nám zatím docela přálo a tak největší polední vedro jsme
přečkali pod slunečníky na nábřeží městečka Kufstein. Tady se
také domlouvalo co koupime neteři a jejím dcerkám za dárky.
V jednom ze slepých ramen Innu proběhla koupel. Pak vedoucí
dvakrát lepil a po přejetí hranice do Německa,
se s blížícím Kolbermoorem blížila i pěkná bouřka. Z celých
dárků nakonec sešlo z časových důvodů a nebýt jednoho hodného
cyklistického páru, který nás vyvedl několik kilometrů od Innu,
bychom nakonec ještě zmokli. Celá návštěva proběhla tak, že
jsme se zpocení vhrnuli do bytu jako kobylky, sežrali na co
přišli, vypili co teklo, poděkovali a vypadli v naději, že bouřce
ujedeme. Opak byl pravdou. Štěstí nám přálo a tak nás bouřka
nepustila ani z městečka ven a poschovávaní kde se dalo, jsme
přečkali takové krupobití, jaké nikdo z nás v životě nezažil.
Když bylo po všem, ubytovali nás v místním hotelu. Sprcha a
postel nám byla balzámem. Najeto, dle mého kompu 118
km.
 Čtvrtek
25. srpna 2011. Po královské hotelové snídani se s námi
přijela rozloučit neteř, která nám ukázala nejkratší cestu k
Innu a my putovali dál. Cestou na Wasserburg nás v jedné vesničce
překvapil Jadran shop. Byla to lednice s kasou před domem nějakého
Chorvata, kde fungovala samoobsluha. Na dveřích lednice byl
ceník a v lednici byly chlazené nápoje. A když nás viděl delší
dobu se motat okolo tohoto nápojového automatu, uvařil nám ještě
kávu. Ve Wasserburgu výprava upustila od prohlídky města a spokojili
jsme se s příjemným stínem pod slunečníky italské pizzerie.
Dál následovala cesta utrpení, neboť jak nám dodatečně došlo,
ve čtvrtek se ve vesnických hospodách nenalévá. Skončili jsme
v cukrárně jakési vesničky, kde nám vysvobozením byla „stylová“
bavorská sekaná s kolou. Večerní dojezd na sedláckou usedlost
v Marktlu byl ještě obohacen o Ivanovo píchlé zadní kolo a Honzův
přetržený řetěz. Německá krajina už nebyla tolik
atraktivní. Stezka zde vedla většinou
po náspu podél řeky, sem tam po silničkách. Milníky
podél řeky umístěné po 200 metrech působily poněkud depresivně.
Nás hřálo, že dojezd do spacího místa proběhl dle plánu vedoucího.
Jen nikoho netěšil podvečerní spurt, neb jsme naše igelitové
trojlůžko rozbalovali skoro potmě. Pohled na komp prozradil
122 km. Večer u vychlazených lahváčů
proběhla válečná porada. Chtějíc předejít pozdním dojezdům se
dohodlo, že ráno vyjedem nejpozději v půl osmé.
 Páteční
ráno 26. srpna 2011 bylo coby dup. A zodpovědně můžu
prozradit, že plánovaný odjezd se nám nezdařil. Ranním „Kauflandem“
nám byl Penny market, kde po nasnídání vyrážíme s přibližně
hodinovým zpožděním proti plánu. Tato hodina jak se pak večer
ukázalo nám chyběla k dojezdu do kempu v Schlogen. Při zastávce
v malebném městečku Aigen am Inn si Ivan zase spolehlivě promrskal
němčinu, když k nám přisedla pětaosmdesátiletá důchodkyně a
zvídavě se vyptávala odkud a kam fáráme. Poté co se nám Honza
s Janou ztratili, nikdo nepropadal panice. Cestou kolem Badesee
nám bylo odměnou vykoupání v krásně teplé vodě místního koupaliště
a teplý, čerstvý a křupavý šnicl s hranolkama. Tady se prokázalo
nevhodné pomlouvání německé rasy, protože si k vedlejšímu stolu
přisedla nenápadně vypadající starší dáma, která si osvěžovala
rodnou řeč své matky. Poté co Ivanovi poradila, jak má říct
co má zaplatit, nám došlo, že umí česky. Mimo koupání se nám
tady podařilo i usušit navlhlé ložní prádlo, jelikož pod širákem
byť bylo teplo, bylo vlhko. Někdy kolem páté hodiny odpolední,
po příjezdu do Passau, dosahujeme soutoku Innu a Dunaje.
No a právě tady potkáváme naše ztracené dva členy výpravy, kochající
se romantikou soutoku. Při osvěžení na až kýčovité terase spřádáme
plány kam až dojedem, aby to bylo domů co nejblíž. Připadá v
úvahu kemp Schlogen., který je ještě přibližně 15-20 km za hranicí
Rakouska. Sem přijíždíme už za tmy. Po sprše nám už i hospodu
zavřeli. Dnes tedy 132 km.
 Sobotní
ráno 27. srpna 2011 nás definitivně rozdělilo. V pelotonu
na dojezd nás zůstává pět. Honza s Janou a Tomas jedou zkratkou
(Tomas jel na sever na Lipno, Honza s Janou jeli přes Vyšší
Brod na Třeboň). Nás zbylých pět v půl sedmé vyráží. Není komu
platit. Kemp je zdarma. V Aschachu až asi po 30 km nás čeká
snídaně v Bille na nábřeží. Toto ráno bylo docela pošmourné.
Znatelně se ochladilo a bylo pod mrakem. V Ottensheimu vyčkáváme
v hospodě na uvaření polívky na zahřátí. Zcela lehce projíždíme
Linz, kde jakousi rafinérii označil Ivan za továrnu na linecké
cukroví. A další zastávkou je Mauthausen. Tady
již věčně hladový Ivan smlouvá dvě polívky dohromady s černošským
personálem u Hroznu. Tady padla nezapomenutelná lekce němčiny,
kdy Ivan vysvětluje černošské servírce : „ Tvůj brother mě dovalí
suppe!?!“ Míjíme kemp v Au ( nám již známý z předcházející výpravy)
. Tady měl být cíl dnešního putování, ale jelikož jsme nahnali
a přijeli sem před druhou hodinou, i vedoucí výpravy uznal,
že se jede dál. Kolem třetí hodiny nuceně zastavujeme v hospůdce
pár kilometrů před Greinem, jelikož začíná poprchávat. Na zahrádce
jsme stihli guláš, pivo a přikrýt kola. Začalo pršet a my se
přesunuli do lokálu a vyčkávali konce. Dle informací od kamarádů
má asi po hodině na chvilku přestat a pak to vypadá s deštěm
na dlouho. Tento čas musíme využít na přesun. Samo nebe nám
seslalo dvě dámy, které slyšíc rodnou češtinu, si k nám přisedly.
Ujistily nás, že do Greinu je to asi 5 km a že tam určitě seženeme
něco na přespání. V deštivém dojezdu nás vítala domácí na statku,
kam volala paní, které jsme se vyptávali jestli mají „Zimmer
frei“. Paní domácí nás uvedla do stylově vybavených světnic
statku, kde s námi nakonec nocoval i jeden domácí cyklista.
Přestože jsme už od tří hodin seděli v hospodě a čekali na konec
deště, hodilo nám to pro dnešek pěkných 121
km. Po zkulturnění nás domácí pozvala do kuchyně na mošt,
kde nám toho hodně napovídala. Nakonec se omluvila, šla spát
a my zůstali v kuchyni sami.
 Neděle
28. srpna 2011 nás přivítala mlhou a oparem, kde se po
rozplynutí dala očekávat opět azurová obloha. Do rána vše uschnulo
a my mohli vyrazit. Pestrá snídaně, připravená v jídelně nás
až vyvedla z míry. S poděkováním opouštíme usedlost a jedeme
podél Dunaje, ze kterého se až divně zdvihá mlha. Pod vítězným
obloukem začíná již Ivan trénovat dojezd….Poté co se mlha rozpustila
a my vjíždíme do Dolního Rakouska, je obloha
jako vymetená. Projíždíme Persenbeug, kde je přes vodu Ybbs.
Dál vidíme přes vodu Melk, projíždíme Emmersdorf, kde se něco
chystá a vjíždíme do překrásného údolí Wachau. Naproti zřícenině
Aggstein zastavujeme u kempovací plochy na gulášovku. Ve Waisenkirchenu
nás čekal „nějakej fest“ jak říkal Ivan. Ale nebylo moc času.
V Krems osvěžení u fontány. Foto na rozloučenou s Dunajem
v přístavu a stoupáme severně do údolí řeky Kampy směrem na
Horn. Tímto údolím jedeme po silnici, neboť cyklostezka
vede po okolních kopcích a po silnici tu cyklisté běžně jezdí.
Toto byl poznatek z dřívější jízdy opačným směrem. Naše poslední
zastávka na doplnění tekutin v Rakousku byla v Rodingersdorfu,
po zdolání nekonečného kopce. Pak už jen foto na náměstí v Retzu
a stoupáme k hranici naší republiky. V 19:48 hodin jsme
na hranici ČR na přechodu Hnanice. Pak už je to jen
kousek do vsi, kde je domluven nocleh v penzionu. Tato etapa
byla nejdelší, protože nás hnala motivace přejet hranice. Komp
se nezbláznil, když ukazoval necelých 160
km.
 Posledním
dnem bylo pondělí 29. srpna 2011 kdy
nás čekalo „ už jen“ dojet domů. Vyjíždíme tentokrát
později až kolem půl deváté a nikam nikdo nespěchá. Ve Znojmě
v bufetu pod soudem, kde jsme se chtěli zastavit za naším dlouholetým
spolupracovníkem, nás vrchní ujistil, že „Doktor“ je na angličtině
v Londýně. Posnídali jsme hemenex a Plzeň, na kterou jsme se
těšili celou věčnost. Ze Znojma jedeme na Jevišovice, kde Na
sýpce dáváme poslední společné pivo a já se odděluji, zatímco
ostatní pokračují na Třebíč. Tento poslední den vypadá jako
bychom se flákali, neboť nám to dalo všem přibližně stejně okolo
63 km.
Celkový dojem tedy hodnotíme 1 A. Trasa kolem
Innu vede po perfektně značených cestách, které mají buď asfaltový
nebo zpevněný štěrkový povrch. Po Švýcarsku, jak již bylo uvedeno,
rozhodně není pro rodiny s dětmi. I my si bláhově mysleli, že
to bude jen z kopce. Kdo si to myslí, ať procitne. Není tomu
tak. Společně s Tyrolskem je stezka vedená malebnou alpskou
krajinou, kterou se údolím mezi skalnatými vrchy dere dravý
Inn. Čím blíže k Německu, kopce se začínají snižovat, zakulacovat
a zarůstat. Z bouřlivého Innu, který se v nížině uklidňuje,
se stává opravdový veletok. Nakonec na soutoku v Passau se Inn
jeví mohutnější než Dunaj. Přes veškeré rozmary letošního léta
nám vyšlo i počasí.
Azurová obloha poskytovala nezapomenutelné výhledy na panoramata
projížděnou krajinou. Teploty přes třicet stupňů se daly vydržet
díky udržování pitného režimu a možnostem koupání cestou. Poměrně
vysokým teplotám přes den se dá vyhnout rovněž tím, že by se
dalo vyjet brzy ráno a přes poledne se dá jen ležet u vody.
Tady naše výprava měla rezervy. Toto je důležité domluvit předem,
stejně tak jako to, kdo kam chce dojet. Podle těchto skutečností
se pak odvíjí styl jízdy celé skupiny. Popisované krupobití
v Kolbermoor bylo zpestřením stejně tak jako odpolední déšť
v Greinu. Díky těmto krátkodobým rozmarům jsme nemuseli spát
na zemi ale vyspali se kulturně v posteli. Vybrané rakouské
i německé kempy byly perfektně vybaveny a poskytují
dostatečný komfort i při pozdním příjezdu. Stravovat se dá jak
v kempech tak v supermarketech a hospodách kolem stezky.
No a najeté kilometry? My počítali podle bikemap.net
s 828 km a to bylo bráno s rezervou. Jenže ouha…stezka se klikatí,
často přejíždí řeku a poměrně často je zvykem, že před dědinou
vede od řeky, projedete kolem kostela a vrátí vás to zpět k
vodě. Takže skutečná délka pak byla něco přes 960 km.
Závěrem připomínám jen toliko, že náš vedoucí výpravy prohlásil,
že si kopců užil dost a příští výjezd FOFO Bike Teamu bude k
Třeboni. No a Vám, kteří jste dočetli až sem můžu prozradit,
že ta vyjížďka opravdu stála za to. Bylo to něco neopakovatelného
s tím, že kdo nezažil, neuvěří….
Fotogalerie:
http://cyklistikakrnov.rajce.idnes.cz/Majola_tour
Sepsáno 9.9.2011 účastníkem výpravy
FOFO Bike Team
Více
fotek najdete zde
www.fofobiketeam.ic.cz
|
