Co to vlastně je to Camíno Santiago de Compostela ?
Do Santiaga de Compostela se putuje už od 8. století ke hrobu apoštola Jakuba staršího. Tuto pouť ale za tisíc let už vykonalo miliony poutníků a nebyli to vždy věřící. V posledních letech dostává novou popularitu. Jde možná o spojení pouti s turistikou a sportem, ale to nic nemění na tom, že ročně se na Camíno vydají desítky tisíc poutníků. Většinou pěšky, ale cyklistů je taky dost, víc než desetina. Od roku 1993 začala být roční čísla nad 10 000, ale za poslední roky se blíží k číslu 200 000 za rok. Uznává se 100 km pěšky či 200 km na kole, koni či oslu.Turisti z autobusů se neevidují, těch je ročně několik milionů. Každý má jiný důvod i způsob. No a já si vybral cestu na kole.

Vyjel jsem 21.4. z domova, z Moravských Budějovic. Plánoval jsem tu jízdu víc než rok. Prohlédl jsem mnoho stránek na Internetu, přečetl mnoho cestopisů poutníků. Mnoho. Chcete-li také, stačí zadat do vyhledávače třeba jen slovo Camíno. Jel jsem přes Šumavu, kus cesty kolem Dunaje, dál kolem Rýna. Pak po Via Lemovicens. To musím vysvětlit. Z celé Evropy míří do Santiage pramínky historických poutních cest. Ty frekventovanější mají své jméno. Poutníci ze severu většinou mířili ve Francii přes Vezelay, což jsem si vybral i já. Nejčastější cesta po Španělsku je označovaná jako Camíno France.

Denně jsem jezdil s plnou dvacetikilovou zátěží kolem sta kilometrů. Přes Německo to bylo víc, později ve Španělských horách míň, ale na závěr jsem projel Rakouskem jak nůž máslem a předposlední den kdy už jsem opravdu, opravdu chvátal domů, jsem natočil těch kilometrů 191. Noclehy byly různé. V Německu bylo několik noclehů na faře. Ve Francii přišel ke slovu už více stan. A Španělsko je na proudy poutníků připraveno, jsou tam ubytovny, alberge, po celé trase.

Všeobecně je Camino na Západě daleko známější a uznávanější než u nás, takže mezi nejhezčí noclehy mohu počítat ty u dobrých lidí. Oni skutečně považovali za čest, když mne mohli ubytovat či pohostit. Úplně nejúžasnější asi bylo, když mi dva manželé ve Francii nejprve autem ukazovali cestu přes město. Pak mne pozvali na nocleh domů. Když jsem namítl, že už za nimi tak rychle nedokážu jet, vyměnili jsme si role. Do 8 km vzdálené vsi jsem jel první a oni mne autem pomalu sledovali. Doma mi naházeli vše do pračky a sušky, takže po večeři už mi u postele viselo voňavé oblečení. S jídlem to bylo dost jednoduché. Nejraději jsem jedl v čekárně. Často jsem zamířil ke kostelu, tam odpočíval, jedl, psal, někdy dokonce i dřímal. Neměl jsem vůbec chuť sedět v restauracích, po očku hlídat kolo a čekat na obsluhu. Nešlo o peníze, spíš jsem se vcítíl do ducha pouti. Kupoval jsem si jogurty, chleba se sardinkami, zapíjel vodou. Ovšem jak začaly společné ubytovny, začaly také společné večery nad Menu pelerinos, včetně vína a zákusku většinou za 10 Euro.

Francii jsem si představoval rovinatější, ale ono je tu opravdu jako k 9 skalám a zase zpět, to celé 30x. Bez rovinek na odpočinutí, prostě jen celý den nahoru dolů. Jsou dny, kdy to beru, jindy stojím každých 50 m a dýchám a tlačim

Pyreneje kde jsem jel, nebyly tak strašné, ani vysoké. Stačilo zařadit jediný možný převod a tři hodiny neslízet z kola. To už bych se asi nepřinutil znovu usednout. Horší hory byly za Astorgou, sedlo přes 1500 m.n.m. s dost krutým stoupáním. Dost často jsem viděl obrovský kotel údolí, na obzoru větrné elektrárny a já věděl, že za dvě či čtyři hodiny k nim dorazím a otevře se mi další údolí. I jízda po Francii z tohoto pohledu není nic jednoduchého. Tam jsou kopečky sice nízké, ale v mnoha místech trvalé, nahoru dolů, zcela bez rovinky. Rozdíl je jen, jestli to nahoru je 500m či 5 km. A zase – jet v jižní Francii mezi borovými lesy po bývalých bažinách třicetikilometrovým naprosto přímým úsekem, to je požitek. Vůbec jízda po Francii je pro cyklisty velký zážitek. Mimo krásného úseku kolem řeky Le Doubs po perfektní cyklostezce Eurovelo 6 jsem jel na běžných silnicích a naprosto bez problému. Nemají německé Radwege. Místo nich je krajnice většiny silnic široká metr a půl, zvláštní pruh pro cyklisty ve městech a na kruhových objezdech, absolutní přednost na přechodech. Španělsko je trochu horší, ale opravdu jen trochu. Jenže tam už jsem dostával na auta alergii. Místy jsem své trekové kolo šetřil, ale kde to šlo, vydával jsem se po camínu. Jsou to historické cesty, za tisíc let vyšlapané. Někde je šotolina, někde i hrubší povrch, někde se i tlačí obtížně. Ale to odtržení od civilizace, výhledy na fantastickou krajinu, sounáležitost s pěšáky, to za trochu obtíží stálo.

Cesta zpátky
Projel jsem autobusem za noc do Barcelony, ale tam se už nedohodl na přepravě kola za hranice busem. Chvíli jsem sice čekal až otevřou přepážku trajektu do Italie, jenže pak mne zlákalo krásné počasí a opravdu exkluzivní pobřeží nad Barcelonou. Jel jsem podél něj na kole na sever, odpoledne nasedl na 4 španělské vlaky, pak na 2 francouzské vlaky a už potmě dojel do města Millau které bylo ve správném směru. Teprve ráno jsem zjistil, že další vlaky už ve správném směru nejezdí. Malomyslně jsem se vydal na východ údolím řeky Tarn. A úžasná panoramata téhle kajakářské řeky kde skoro nebydlí místní, mi postupně zvedaly náladu, takže vyskočení z údolí ze 400 m na 1000 m nebyl problém. Ve městě Mende nálada opět spadla. Na mapě vidím kolik takových údolí tam je. Úředník na zcela funkčním nádraží se všemi letáky mi flegmaticky sdělil, že tam už nejezdí nic. Prostě nic. Zvedla se, když jsem začal obcházet dodávky a kamiony závodníků Enduro. Ital mi po mých 3 slovech a 5 posuncích odpověděl : No problem, ale až další den. V 18,00 do Italie, v 01,00 jsme tam. Ten další den nebyl ztracený. 5 minut před příchodem biskupa jsem čirou náhodou usedl v místní katedrále a sledoval biřmování. Nedivte se těm kostelům. Já byl POUTNÍK !! A další den v 00,56 vystupuji po 700 km v Piacenze před nádražím. Ještě ten den mne 4 italské vlaky dopravily do Brenerského průsmyku, popojel jsem na na bicicletě za Insbruck a to už jsem byl skoro doma. Za další 3 dny Rakouskem až do Melku. Zbývala jen cesta přes Znojmo domů. Byl však takový protivítr, že i poslední den jsem dřel a dřel. Ve 3/4 na 7 večer 1. června už mne ale přesně po 6 týdnech a 4030 km ujetých na kole vítali v Moravských Budějovicích. CAMINO FINITO. Byla zrovna noc kostelů, takže jsem zašel poděkovat. Za cestu, zážitky, za návrat, i za to, že se mám ke komu vracet.

Autor: Ing. Petr Hons