Z DENÍKU CYKLISTKY - DUNAJ TROCHU NETRADIČNĚ - ČERVENEC 2008

Fotogalerie z cesty - zde...

U Dunajské cyklostezky trochu netradiční, ale hodlám vyrážet hvězdicově na jednodenní výlety, což je, jak později zjišťuji, ideální a pohodový způsob, jak si také užít Dunaj. I když musím říci, že jsem na kole strávila méně času než jsem původně plánovala. Ze zhruba 12 pobytových dnů jsem na kole projezdila pouhé 4. Co se týče dnů ostatních, 2 mi překazila nepřízeň počasí (ale to je samozřejmě jen chabá výmluva), ty ostatní jsem procestovala jiným způsobem (např. výlet k jezeru Traunsee, NP Gesäuse, či lanovkou Dachstein Welterbe na Krippenstein s vyhlídkou „5fingers“) nebo strávila příjemným lenošením na báječném koupališti v Greinu u Dunaje.

Mým dočasným domovem se stává vesnice Klam. I když s českou vesnicí má tato jen stěží něco společného – je tu pořádek, všude uklizeno a spousta kytek – prostě radost pohledět. Dojem kazí jen jakási technopárty přímo pod majestátním hradem. Přes léto je to tu prý každý víkend. Klam je totiž dějištěm koncertů známých v blízkém i dalekém okolí. Pravděpodobně se sem poměrně dost sjíždějí i Češi. Důkazem je i místní policajt, který mě po krátkém omrknutí s poťouchlým úsměvem na rtech zdraví „Dobrý den“. Ovšem s jeho „rakouskými“ kolegy je horší domluva, když se snažím při začátku koncertu dostat autem do vesnice. Sice ochotně vysvětluje objížďku a dokonce zastavuje provoz, abych se mohla otočit, ale nepustí a nepustí. Bezpečnost diváků je tu na prvním místě.

Ale teď už k Dunaji ……

Z Klamu to mám k Dunaji asi 6 km, už se nemůžu dočkat až najedu na Dunajskou a tak jsem u vody za chvilku. Přijíždím do města Grein. Je tu trochu rušno a zprvu se nemůžu zorientovat jakým směrem pokračovat. Jsem to ale trdlo – dneska přece musím po proudu. Po levém břehu však nevede cyklostezka. Z Greinu jezdí sice přívoz, ale nekonečná fronta cyklistů čekající na malou loďku mě odrazuje a tak se rozhoduju pokračovat dále po silnici. Nakonec to není tak hrozné – většinou jsou všude samostatné pruhy pro cyklisty – jo, kdyby se aspoň takhle dalo jezdit u nás – a přitom zde je trasa značena jako nebezpečný úsek. Na oplátku jsem odměněná skvělými výhledy na Dunaj, projíždím přímo po břehu po kamenných hrázích a speciálních lávkách pro cyklisty, taktéž několika pěknými vesničkami. První větší městečko na trase je Persenbeug s přehradou. Značená trasa mě bez stresů v pohodě protáhne starým městem. Zde potkávám dva nejhezčí cyklisty na celé Dunajské, bohužel jim nerozumím ani slovo. To je pech. Po chvíli najedu na klasickou cyklistickou dálnici, po které to jede jako po másle. Navíc je tu i celkem klid, v sezóně jsem Dunajskou čekala mnohem více rušnější. Cestou zřejmě nic moc zajímavého, co by utkvělo v paměti. To až přejezd mostu v Pöchlarnu. Pro cyklisty zde mají vybudovaný asi 4-patrový kruhový nájezd, tak aby se příliš nenadřeli. Tak to si nemůžu nechat ujít. Výhled z mostu je skvělý, ale pěkně tu vyfukuje – mám pocit, že se každou chvíli vznesu jak Tleskač na svém létajícím kole. Děda jedoucí proti mě žvatlá cosi o šíleném větru – však je rád, že drží stopu. Všechno dobře dopadne, dokonce zvládnu udělat i nějakou tu fotečku. Pro změnu pokračuju po pravé straně řeky, opět po parádní cyklostezce až do Melku. Kousek před Melkem je další přehrada – pro cyklisty důležitý orientační bod – většinou se po nich dá totiž přejet na druhou stranu. V Melku prohlížím město a také velice známý klášter, prý nejznámější barokní stavbu Rakouska. Dnes je možné si zde prohlédnout výstavu monitorující opatství v Melku, klášterní kostel s nádhernými freskami od Johanna Michaela Rottmayra a Paula Trogena nebo knihovnu, která se nachází ve dvou podlažích a obsahuje na 80 000 knih. Z terasy kláštera je krásný výhled do kraje. Ale po pravdě, největší zážitek mám z „parkoviště kol“ před klášterem – samozřejmě zastřešené, nad každým stojanem uzamykatelná skříňka na brašny. Jak jinak, všechny skříňky otevřené, za to kola obložená věcmi, tak jak vše cyklistům odpadlo od ruky (včetně přileb, foťáků a možná i dokladů a peněženek), všechna kola nezamčená – pro českou cyklistku neuvěřitelné a nepochopitelné. Klidně bych pokračovala dále, ale už je nejvyšší čas se vrátit – to je jedna z nevýhod hvězdicových výletů na cyklostezce kolem řeky – muset se vracet zpátky a ještě k tomu jako trotl proti proudu. K radosti mi snad může být fakt, že takových trotlů jedoucích proti proudu je na Dunajské poměrně dost. Navíc si můžu vybrat břeh po kterém jet, takže se mi cesta neokouká. Kousek za Melkem tedy přejíždím opět na levou stranu, tak abych si užila oba břehy. V Pöchlarnu opět na druhý břeh, tedy pravý (doufám, že se v tom ještě vyznáte), ten most si přece nemůžu nechat ujít. Ve městě Ybbs poprvé, a doufám, že naposled, bloudím. Nakonec se musím opět zorientovat podle Dunaje. Trochu mi je záhadou, kde jsem přehlídka cedulku, neb značení je tu opravdu dokonalé a zabloudit se snad ani nedá (i když je pravdou, že značení po proudu je místy lepší než proti). Zpátky to mám stále proti větru a logicky i mírně dokopečka a tak už toho začínám mít docela dost. Za Greinem musím opět přes most, tak abych se dostala do města a do Klamu. Napoprvé jsem to trochu přehnala a těch 125 km je znát, ale jinak to nemělo chybu.

Dnes počasí aprílové a tak vyrážím autem do Wachau. Po včerejšku jsem tak zničená, že bych na kole ani nikam nedojela. Navíc si chci prošmejdit místní městečka, což s kolem nejde tak dobře. Wachau je něco jako Provence, něco jako Itálie, jenže mnohem blíž. Krajina plná vinic a nakumulovaného tepla. Místní vyprávějí cosi o třech stech slunečných dnů do roka, což sice nemusí být tak úplně pravda, unikátní mikroklima tady ale bezesporu je. Bývá tu tak o pět šest stupňů tepleji než v Česku, ale i ostatních částech Rakouska.
V každém případě je Wachau považováno za nejkrásnější říční krajinu v Evropě. Třicet šest kilometrů dlouhý úsek mezi městy Melk a Kremže je od roku 2000 zapsán na seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO.  Je to ráj - po stráních vinice, v údolí roztroušené vesničky, sem tam na kopci hrad a mezi tím vším se klikatí Dunaj. Moc se mi tu líbí, i když je pravda, že na kole bych si to užila mnohem více – však se ještě dočkám.
Prohlížím města Spitz a Weißenkirchen. S 500ha vinohradu je Weißenkirchen centrem vinohradnictví ve Wachau a Dolním Rakousku. Impozantní je obranný kostel z r. 1190, který ční nad malebnými uličkami a historickými domy a nabízí tak moc pěkný výhled na město i Dunaj.

Dnes počasí opět nic moc, ale kolo už mi chybí, a tak tentokráte vyrážím na druhou stranu – směr Linz. Výhoda je, že zpátky pojedu po proudu, tak to bude pohoda. Zpočátku přímo kolem Dunaje po levém břehu (z druhé strany železnice a silnice), poté průjezd přírodní rezervací – samozřejmě po dokonalé asfaltové cyklostezce. Pak je trasa vedena skrz vesničky a k Dunaji se vracím až u přehrady Wallsee. Zde je skvělá „Raststation“ pro cyklisty. Po obídku pokračuju dále směr Mauthausen. Naprosto ukázková cyklostezka vede přímo po vyvýšeném břehu Dunaje (a samozřejmě po obou stranách). Jedinou vadou na kráse je jen to, že začíná pršet – a dost. Přímo chčije. Zalézám pod stromy a čekám až přestane. Mezitím projíždí desítky cyklistů – déšť nedéšť.  Prostě šlapou. Nikoho ani nenapadne se někde schovávat – začínám si připadat trochu divně. Tak prší, no a co. Vždyť ono zase jednou přestane (mimochodem přestalo až za tři dny). Mají dovolenou, přijeli s kolem k Dunaji a tak prostě šlapou a šlapou. Někteří si dokonce prozpěvují a nezapomínají se usmívat i přesto, že z nich crčí voda jak z konve. Asi bych se měla nad sebou zamyslet – co na tom, že prší – zvlášť, když mě čeká teplá sprcha a postel. A tak taky vyrážím, ať tu nejsem za blázna. Zpočátku mě jízda v dešti štve, ale po chvíli si zvykám a zjišťuji, že to není až tak hrozný (od teď už jezdím jen a jen v dešti). Původně jsem chtěla dojet až do Mauthausenu a odsud po druhém břehu zpátky, ale protože nevypadá, že by dnes přestalo pršet, otáčím dříve. I Dunaj v dešti a mlze má své kouzlo. Možná proto je v tomhle psím počasí cyklostezka plná cyklistů. Zpátky se vracím naprosto stejnou cestou, ale nuda to rozhodně není – na poli kradu slunečnici, a opět bloudím neb jsem popletla číslování trasy a neuvědomila si, že zde nejedu po R6 ale po R1 – kdo se v tom má vyznat. K mému překvapení ani nejsem promočená na kost, i přes to, že jedu v naprosto nefunkční větrovce doslova za pár korun. No vida. Pro příště si ale i tak pořídím raději něco lepšího – člověk nikdy neví. Dnes pouhých 76 km.

Po pár dnech bez kola jsem už nesvá a tak využívám příhodné situace a vyrážím opět k mému milovanému Dunaji – opět směr Linz. Minule v dešti, dnes si to snad užiju lépe. Na mostě za Greinem přejíždím na pravý břeh. Cesta je příjemná – až k Wallsee se převážně motám po vesničkách po vedlejších silnicích – tedy i zde je samozřejmě cyklostezka, i když tu stěží projede tak jedno auto za půl hodiny. Od přehrady Wallsee vede po obou stranách cyklostezka přímo po břehu Dunaje. Jede se tu moc pěkně. Po chvíli se trasa opět vzdaluje od řeky – po vesničkách až do Mauthausenu. Alespoň to není taková nuda (i když kolem Dunaje to rozhodně nuda není). Nedaleko se nachází památník koncentračního tábora – taková „turistická atrakce“ mě však neláká, i když nezapírám, že návštěva by mohla být velice zajímavá. Raději se pokochám pohledem na Dunaj. V Mauthausenu přejíždím na levý břeh. Zde není most pro cyklisty tak vymakaný – po mostě vede jediná uzoučká stezka a pokud se chtějí dva protijedoucí cyklisté vyhnout, musí jeden zastavit, na schodišti je zase jen žlábek – s naloženým kolem (dle přede mnou zápasící skupinky cyklistů) žádná sranda. Po levém břehu jedu více přímo kolem Dunaje, nemůžu si to vynachválit. Ve městečku Au an der Donau je přímo u vody moc pěkný kemp, a poprvé nacházím možnost vykoupat se v Dunaji. Cyklistů tu dnes jezdí mraky. Jeden z nich se dává do řeči, ale z jeho němčiny nerozumím téměř nic, a tak používám svoji oblíbenou větu „Do you speak English?“ Naštěstí ano, a tak se přeci jen domluvíme. I když po těch pár dnech němčiny v hlavě mám oba jazyky pěkně pomotané. Vykládá mi, že dnes chce dorazit do Melku, kde si dá kávu a zítra do Vídně. No, tak to má tedy co dělat. Já budu ráda, když se doplácám do Greinu. Dnes už si cyklisté kupodivu neprozpěvují, spíše omdlévají horkem. To byly časy, když pršelo a bylo příjemně chladno …  Od přehrady Wallsee už cestu znám a tak tentokrát nebloudím a celkem to ubíhá, neb se již tolik nekochám. Před Greinem mě opět dojíždí starý známý cyklista. Je pro něj velikou záhadou, jak jsem se ocitla před ním, když jsem ho nikde nepředjížděla. Pro mě to zas až taková záhada není. Prostě jsem si kousek cyklotrasy zkrátila po hlavní silnici. Vypadá, že už je celkem grogy a tak ho trochu provokuji, že do Melku to má ještě hóóódně daleko. Prý až moc daleko a odjíždí do Hofferu kupovat tři láhve vody, aby přežil. Pochybuju, že dorazí. Dnes přibližně 90 km, už to ani nesleduju, kilometry tu přibývají závratnou rychlostí.

Dnes to bude trochu změna, neb mám domluvený odvoz a nemusím se vracet zpátky, takže nemusím vůbec ale vůbec spěchat. V Greinu přejíždím na pravý břeh – zde je cyklostezka lepší a jede se skvěle. Zprvu dosti ve stínu, tak i v tom hice je to příjemné. Bezva výhledy na druhý břeh. Cyklistů jezdí opět až moc. Hluční Francouzi jsou jak utržený ze řetězu – takových víc, tak se tu ostatní zblázní. Pokračuji stále po stejné straně a zastavuji jen na kochání a focení, proto cesta ubíhá. Stále kolem vody, pozoruji parníky a remorkéry plující po Dunaji. Když vyjíždím z Melku, přiženou se najednou mračna a za chvíli začíná pršet – vždyť už mi to scházelo. Déšť mi tentokráte nevadí, není to tak hrozný a netrvá dlouho. Horší je ta zatažená šedivá nevlídná obloha – to zas budou fotky na prd. Plánuju navštívit zříceninu hradu Aggstein, ze kterého se naskýtá nádherný výhled na Dunaj. Jedná se o jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších hradů v Rakousku vůbec. Možná právě kvůli své úžasné poloze. Když ale vidím ten kopec na který bych se musela vydrápat, přehodnocuji situaci. Navíc výhled asi dnes nebude nic moc a také už mi nezbývá moc času, zato ještě dlouhá cesta přede mnou a doprovodné vozidlo by bylo nervní. Tak až příště. Teď už vjíždím do nejkrásnější části údolí Wachau. I když na mém břehu není kromě meruňkových a jablečných sadů nic moc zajímavého. Přemýšlím o trajektu na druhý břeh (jezdí do Spitzu i Weißenkirchenu), nakonec ale zůstávám na své straně, jelikož zde to ještě neznám a rozhodně nelituji. Na ten pěknější (levý) břeh mám přes Dunaj úžasné výhledy, na vinice roztroušené po stráních, města a městečka v údolí a hrady na kopcích. Kromě toho zde stezka vede nádherným klidným prostředím, sady či vinicemi, takže si jen chrochtám blahem. I cyklistů zde ubylo, většina jich jezdí po druhém břehu. Konečně i trhám meruňky – pár jich putuje do bříška a pár ještě do brašny. Z vinic po chvíli sjedu opět k Dunaji, a to přímo na pláž s pěkným výhledem na Dürnstein na protějším břehu. Ten je mým cílem, ale protože si chci ještě trošku užít kolo, pokračuju k asi 8km vzdálenému mostu. Zde nic moc, ale na druhé straně to stojí opravdu za to. Od Steinu až k Dürnsteinu projíždím skrz vinice a malebné vesničky a opravdu si to užívám. Ještě, že jsem dala převozníkovi košem. Do Dürnsteinu dorážíme s doprovodným vozidlem na chlup stejně. Krátká prohlídka města. Starobylý Dürnstein bývá někdy nazýván „perlou Wachau“. Je tady zajímavý zámek ležící na skále nad řekou, přeměněný ovšem na luxusní hotel. Známé jsou ale spíše rozvaliny hradu Künringerburg, kde byl údajně tajně vězněn anglický král Richard Lví Srdce. Do žaláře jej v roce 1192 uvrhl babenberský vévoda Leopold V. kvůli jejich sporu během třetí křížové výpravy. S pomocí jiného rytíře se však Richardovi podařilo uprchnout. Z hradu toho dnes mnoho nezbylo, neboť jej roku 1645 téměř zcela zničili Švédové.  A protože se mi ještě nechce rozloučit s Dunajem, pokračuji na kole do Weißenkirchenu, kde už po 107 km opravdu kolo nakládám na auto. Zatímco se osádka doprovodného vozidla vydává na prohlídku města, já se kochám pohledem na Dunaj a uvědomuji si, že to byla zřejmě poslední vyjížďka a lituji těch dvou propršených a promarněných dní.

Při odjezdu zajíždím ještě do Greinu, rozloučit se s Dunajem.  Po ránu je zamračený, zamlžený a tak trochu nevlídný, ale přitom krásný a slibující zase jeden úžasně strávený den. Bohužel už beze mne. Tak zase příště. Snad brzy.

(Pozn: Pokud jste tak trochu popletení tím, který břeh je vlastně pravý a který levý, vždy je to bráno po proudu.)
100% projeté trasy jsem projela po asfaltu. Zhruba 90% (opravdu jen odhadem) po samostatných cyklostezkách, zbytek po cyklopruzích či vedlejších silnicích, kde na auto vlastně ani nenarazíte, a pokud ano, nevíte o něm. Výjimkou byl úsek z Greinu do St. Nikola po hlavní a velice rušné silnici, ovšem z velké části nechyběl alespoň cyklopruh, ale i tak doporučuji cyklostezku na druhém břehu.

Poněkud netradiční Dunajská statistika:
9 z 10 cyklistů na Dunajské se usmívá a má dobrou náladu, čímž pochopitelně nakazí i toho 10., takže na něj téměř nenarazíte.
7 z 10 cyklistů Vás pozdraví, ať už verbálně či jen zvednutím ruky nebo zazvoněním na zvonek.
2-3 z 10 cyklistů jedou v cyklistickém oblečení (zejména borci na silničních kolech a drsní bikeři, kteří se sem ale zřejmě dostali omylem), což ovšem neplatí v případě deště a nevlídného počasí, kdy všichni z brašen vydolují cyklobundy či pláštěnky.
3-4 z 10 cyklistů používají přilbu (viz výše), další výjimku tvoří rodiny s dětmi (děti musí, dospělí jdou příkladem)