KALENDÁŘ

  POČÍTADLA
TOPlist

Z JIHLAVY NA ISTRII

Všechno začalo před 12-ti lety, kdy jsem dostal k svátku mapu Rakouska. Mapy jsou moje hobby, moje žena Eva říká posedlost. Ale tímhle dárkem mi udělala fakt radost. Když jsem si prohlížel Alpy v měřítku 1:400 000, přirozeně mě napadlo, že by bylo lepší prohlédnout si je trochu víc zblízka, a to ze sedla tehdy celkem zánovního MTB Trekking Fox Escort. A jelikož jsme tehdy vyrazili s rodinou poprvé k moři, pořídil jsem mapy Slovinska a Chorvatska a začal spřádat plány, kudy se na Istrii, která nás tehdy opravdu okouzlila, dostat na kole. Tehdy jsem si rozepsal cestu na 10 dní, ale nevěděl, jak zpátky. Nakonec jsme přemluvil ženu, která vyrazila o 10 dní později za mnou autem.

Kola osazuji je nejužšími plášti, které jsou k mání, což v kombinaci s nahuštěním na 5 Atm způsobuje to, že najednou držím krok i s barevnými chlapci na silničních strojích. V terénu je to samozřejmě horší, ale s terénem na své výpravě nepočítám.

Den odjezdu naplánuji na sobotu 21.července, Eva s rodinou vyrazí příští neděli, takže na to mám 9 dní. Nehodlám se svazovat nějakým pevným plánem trasy, určím si jen 2 body a to Sölkpass a Jezersko, zbytek bude improvizace. Předpověď počasí vypadá celkem optimisticky, ochlazení má přijít až v půlce týdne, ale to budu, doufám, už daleko na jihu. Zbývá zabalit – snad se všechno vejde do mé letité brašny. Pro jistotu přibalím i čepici, rukavice a teplé boty, kdoví jak bude v alpských průsmycích. Na poslední chvíli ještě koupím nafukovací karimatku, lehčí sice není, zato dvakrát menší a mohu vyrazit.

SOBOTA
Budíček v 7, snídaně, kávička, rozloučení.
Budíček v 7, snídaně, kávička, rozloučení. Čtyři schody vzhůru z chodby na chodník a najednou vím, že s takhle naloženým kolem to nebude vůbec jednoduché. První kilometry mi dávají za pravdu, natěžko jsem jel naposled před rokem a nějak jsem odvykl. Teprve teď mi dochází, do čeho jsem se pustil, pomalu se ploužím na kopec za městem a snažím se nevšímat si podivných zvuků, které vydává zadní kolo. Mířím rovnou na jih, na východě je jasno, na západě mraky, které se postupně rozpouštějí ve vysokém tlaku jako několik posledních dní. To mi dodává lepší náladu a při sjezdu do Telče mě jízda konečně začíná bavit. Pokračuji podél Moravské Dyje na Staré Hobzí, dál už nejsou vůbec žádná auta. Poklidným údolím mířím k hranici a kochám se krajinou. V hospodě ve Vratěníně si objednám pstruha a pohovořím s cyklistou, který má namířeno podél hranic někam k Šumavě. Vypadá to na nadlouho poslední hovor v rodném jazyce a vlastně vůbec, německy umím pár slov a anglicky taky moc nepokecám. Ten dobrý muž mi dá moudrou radu: voda v láhvi se dá pít i teplá, když se naředí vínem! Na poměr jsem se zapomněl zeptat, ideální se později ukázalo ředění 1:1. Rakousko mě přivítá pěkným sjezdem končícím na dřevěném mostě přes starou známou Dyji. V Drosendorfu ji serpentinami vzhůru nadobro opouštím a mířím vstříc jiným neznámým řekám. První z nich by měla být Kamp. Předtím mě ale čeká kus cesty zvlněnou krajinou bez lesů. Za Perneggem sjíždím do Kamptal, silnice podél klikatící se řeky by mě měla dovést k Dunaji. Provoz oproti předchozímu úseku, kde jsem skoro nepotkal auto, trochu zhoustnul, pokouším se tedy o značenou cyklostezku Kamptalradweg, která mě však po nepříjemném stoupání vyplivne zpět na silnici. Po odpočinku vyrážím na poslední úsek prvního dne, údolí se otevře, lesy vystřídají vinice a já sjíždím do Krems k impozantnímu Dunaji. Zavrhuji plný kemp, místo něj nacházím hřiště mezi lesíkem a vinicemi.

1.etapa: 180 km – 22,5 km/h    
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

NEDĚLE
Ze spacáku vylezu o půl osmé, docela fouká, skoro se mi nedaří podpálit vařič. Ze zbytku vody udělám polévku a v 8.30 vyrážím po Donauradweg – směr Melk. Na tento úsek se docela těším, čekal jsem kolem Dunaje placku, kde neuvidím nic kromě rákosí a zatím je řeka pěkně zaříznutá mezi slušné kopečky poseté vinicemi. Původně jsem chtěl jet podél Dunaje dál na západ a někde u Amstettenu odbočit k údolí Enns, ale protivítr mě donutí změnit plán: za Melkem odbočím na jih údolím stejnojmenné řeky. Je tu dokonce značená Melktalradweg, z níž se však vyklube obyčejná polní cesta, takže se rád vrátím na silnici. Za Zelkingem se silnice stáčí na východ a tak můžu dnes poprvé přehodit na velký talíř. Když vyjedu z lesa a na obzoru se objeví Alpy, vrací se mi dobrá nálada ze včerejška. To ale netrvá dlouho, za St.Leonhard opět nastoupí protivítr v plné síle a ve vísce s příznačným názvem Au o sobě dají vědět moje sedací partie. Navíc je přede mnou první větší stoupání, když za Oberndorfem opouštím údolí Melku. Při následném sjezdu do Scheibbs dosahuji na dnešní poměry až závratné rychlosti 60 km/h. Čeká mě pozvolné stoupání podél řeky Erlauf a vítr je pořád proti mně, i když už s menší intenzitou. Je neděle a to v Rakousku znamená zavřené všechny obchody, posvačím tedy něco ze svých sladkých zásob. Voda v těchto končinách také není nedostupná, občas načepuji do láhve od kofoly, víc není potřeba, než stačím dopít, potkám další veřejný vodovod. Čím vyšší nadmořská výška, tím je voda chutnější, přesto však dostávám chuť na pivo. V Gaming si v hospodě u silnice jedno dopřávám. Kaiser Bier za 2,60 chutná podobně jako včerejší Gösser, tyhle rakouské ležáky jsou trochu nasládlé a mě tedy rozhodně neurazí. Posilnil jsem se právě včas, kousek za městem odbočuji na vedlejší, zřejmě starou silnici na Lunz a 6 km stoupání mi dá pořádně zabrat. Je zataženo, odhadem 20°C – nic pro mě. Při sjezdu do Lunz vzpomínám na slunný, min. o 10° teplejší včerejšek.  Je to sice zajížďka, ale jedu omrknout zdejší jezero Lunzersee. Pořídím pár fotek a studuji plastickou mapu na břehu. Jestli nelže, další část cesty bude víc z kopce, než jsem čekal (na své mapě nemám značeny vrstevnice, takže pokud není podél silnice řeka, nepoznám směr stoupání). Příjemné zjištění!  Podél řeky Ybbs  pokračuji už v rychlejším tempu na Göstling a dále na Lassing, za kterým stoupám k odbočce na Hochkar. Na rozdíl od většiny lyžařských středisek, kam se z údolí dostanete přibližovací kabinkou, tady musíte nahoru po vlastní ose. Vidím lanovku vlevo vysoko nade mnou a jsem rád, že moje trasa vede rovně. Dnes už výš nepojedu, ale co mě čeká v příštích dnech? Vrchol Hochkaru má 1808m a průsmyk Sölkpass, kudy hodlám pokračovat na jih je zhruba stejně vysoko. Nějak si to nedokážu představit.   Je skoro večer a já jsem na konci Dolního Rakouska, přede mnou je Štýrsko a hory o poznání vyšší. Jedna z nich, zřejmě Gross Buchstein, se objevuje v dálce přede mnou, když frčím do údolí. U odbočky na Mariazell přijíždím k řece Salze. Je tu celkem živo, vodáci vytahují rafty z hlubokého kaňonu. Kousek za Palfau je u silnice malý kemp určený právě jim, nevypadá draze, takže neváhám a pro dnešek se rozhodnu dopřát si luxusní nocleh za 7€

2.etapa: 141 km - 18,3 km/h  
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

PONDĚLÍ
Než ráno vyrazím, sejdu ještě k Salze a dělám si pár snímků – tahle řeka mě okouzlila. Dnes začínám pěkným sjezdem do Grossraifling k řece Enns, podél níž bych měl zvolna stoupat nějakých 100 km. To nezní zrovna povzbudivě, ale nebe je bez mráčků, vítr mám v zádech a hory jsou jak malované. Za zvuku kravských zvonců střídám silnici se souběžnou cyklostezkou a kochám se okolím. Údolí je tady docela úzké a za zákrutou v Hieflau přechází skoro v kaňon. Vlevo nade mnou ční špice Hochtoru, po obou stranách dolů padají vyschlá koryta plná kamenné suti. Na jaře to tady musí být hukot. Kolem řeky se rozkládá národní park Gesäuse, jeho část si prohlédnu z dřevěné lávky nad břehem. Je zde i jakési kukátko napájené solárním panelem, kde se mohu podívat jak to tady vypadá v různých ročních obdobích. Dál se údolí rozestupuje, v prvním větším městě Admontu nakupuji snídani a kousek za ním si dělám na kládách u lesa piknik. Po tomto mohutném přísunu energie se věžičky Frauenbergu rychle přibližují. Kousek za nimi už čeká Liezen a s ním radikální změna hustoty provozu. Doposud jsem potkával víc cyklistů než aut, tady mě změť silnic a dálnic vyžene na cyklostezku R7 kolísavé kvality – co se týká povrchu a hlavně směru. R7 mě vede cikcak mezi pole a já jí rád opouštím, když najdu vedlejší silnici na Aigen po jižní straně údolí. Výborný asfalt – byl by hřích ho nevyužít. Přede mnou se tyčí Grimming, projížděl jsem tu autem před mnoha lety, a už tenkrát se mi tahle osamělá hora zapsala do paměti. Když objíždím zleva Grimming, vítr se otáčí proti mně. Zatím ale můžu být klidný, v Ennstal pojedu už jen asi 15km, poté toto údolí opustím. A kdovíjak bude foukat v Grossölktal.  Konečně dorazím do Stein a.d.E., za sebou mám 98 km v celkem pohodovém tempu 22,4 km/h, dál už to tak rychle nepůjde. Přede mnou je 30 km s převýšením cca 1 km nahoru na Sölkpass. Hned první stoupák za městem mě ale srazí na kolena. Než se plazit rychlostí 7 km/h na nejlehčí převod proti větru, to raději tlačit rychlostí jen o málo nižší. I tak mám po třech kilometrech dost, slunce praží a ze mě jen leje. Stoupání už je mírnější, tak pokračuji do St.Nikolai. A protože to největší převýšení mě samozřejmě teprve čeká, naplním vodu do dvou lahví (později se ukáže, že to není potřeba, v 1600 m.n.m. voda je). O co méně je na silnici aut, o to více je tam krav. Po chvíli se ochlazuje a konečně jsou na dohled závěrečné serpentiny . Než se však do nich dostanu, uplyne další hodina. Chvíli jedu, chvíli vedu. Pár zatáček pod vrcholem potkávám rakouského cyklistu Edvina a ten vypadá, že je na tom ještě hůř než já. Chvíli tlačím s ním, ale zůstává za mnou a není divu, to co já mám na nosiči kola, táhne on v krosně na zádech. Prý je to lepší. Dáme sraz nahoře. Poslední úsek se snažím dojet v sedle, vítr mi to však nedovolí. Konečně! Sölkpass 1790 m.n.m. – takhle vysoko jsem na kole ještě nebyl. Jasně že jsou vyšší a slovutnější průsmyky, ale s báglama a po takový štrece to myslím není až tak špatný sportovní výkon. Jsem na sebe pyšný. Následujících 15 km sjezdu si náležitě vychutnám, nepředjedou mě ani borci na silničních kolech, kteří byli nahoře hned po nás. Když dojedu do Baierdorfu, je večer a tedy čas poohlédnout se po noclehu. 100 m od silnice vidím pruh louky mezi pšenkou a řekou, na mapě označenou jako Katsch-B. Moc se nerozmýšlím, nocleh s tekoucí vodou je k nezaplacení. Počkám na soumrak, rozložím ležení a při mocném šplouchání Kačaby usínám.

 3.etapa: 148 km – 18,1 km/h
 Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

ÚTERÝ
Vstávám před sedmou a hned vyjíždím. Než dojedu přes louku zpět k silnici, v sandálech mám mokro. Takto osvěžen šlapu po cyklostezce podél prázdné silnice do Frojachu a dál mezi poli do Teufenbachu. Tady posnídám buchty s mlékem a vydám se stoupáním přes Mariahof do Neumarktu k řece Olse. Podél ní bych měl klesat do Korutan, tedy opačný profil trati než včera. Těším se na desítky km pozvolného klesání, ale opět se ukáže, že směr větru je daleko důležitější než profil trati. Vítr duje na sever, já jedu na jih a navíc je docela hustý provoz. Odbočuji raději na cyklostezku. Pokud vede údolím vedle silnice, nic nenamítám, když se začne klikatit do kopců, raději se po neplánované zajížďce vracím na silnici. Z hlavní na Klagenfurt odbočím na Althofen a po proudu řeky Gurk prorážím vítr na Passering. Jsem rád, když mě předjede traktor a v závěsu za ním mohu dalších 10 km použít místo pedálů brzdy. Na zdejší poměry nepříliš kvalitní asfaltka se přiblíží k řece a já pochopím její název – je opravdu zelená jak okurka. Musím si přiznat, že mě to dnes moc nebaví. Navíc se zatahuje a tak se bájné Korutany zatím zdají daleko nudnější než Rakouské země, které mám za sebou. Ale mají ještě šanci, přede mnou leží jezera a za nimi se začíná na obzoru rýsovat pohoří Karawanken.  V kempu u St.Kanzian bych to chtěl pro dnešek zabalit, opouštím tedy Gurk a přes kopečky to namířím k jezerům. Kolem druhé jsem u vyhlédnutého kempu : hlava na hlavě, po oáze klidu v horách tady nemohu zůstat. Jde to ztuha, ale jedu dál. Celá jezerní oblast se zdá dost přeplněná, ale jinak je tu celkem hezky. Lesy mi připomínají ty na Vysočině, být pokročilejší hodina, už bych hledal palouček vhodný ku noclehu. Leč na to je ještě brzy. U odbočky na Rain se nade mnou přežene černý mráček a když přijedu do Sittendorfu, jsem rád, že je poblíž přístřešek u místní pošty. Až dosud jsem děkoval všem rakouským svatým (a že jich je) za to, že se mi mraky vyhýbaly, ale jednou to přijít muselo. Sprška netrvá dlouho, za půl hodiny mohu pokračovat. Nořím se do údolí Vellach, stezka vede po druhém břehu než silnice, takže si po dlouhé době užívám klidu. Lehce mží a do toho pronikají paprsky skrz zelené hradby stromů – jsem spokojen. Kolem páté přijíždím k vodárně Jakob´s quelle: betonová krychle by se tu moc nevyjímala, proto je na ní přistavěn dřevěný altánek a před ní malé jezírko, do něhož přitéká voda přímo z pramene. Když vylezu po schůdkách nahoru, zahřmí a spustí se strašný liják. Proti kroupám, které se teď spustily, by ale stan asi nepomohl. Chatka je o mnoho lepší – příštích 14 hodin budu bydlet tady. K večeři uvařím polévku ze zdejší vody a když se setmí a bouřka ustává, otevřu sedmičku prozíravě zakoupeného Merlotu.  

4.etapa: 118 km – 19 km/h
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

STŘEDA
Poprvé na cestě jsem se tvrdě vyspal na jeden zátah. To asi ta hučící Vellach, slovinsky Bela (jsem už kousek od hranic a všechny cedule jsou dvojjazyčné). Přístřešek opouštím před sedmou, a vydám se vstříc hraničnímu průsmyku. Vypadá to na pěkný den, zrána je sice chladno, takže konečně využiji bundu a boty, ale mlha se rychle trhá a kousek za Eisenkappel je nade mnou už azuro. Po 15 km začínají první serpentiny. V jedné z nich uvidím stejnou nástěnku, jaká byla u vodárny – průvodce po zdejších pramenech. Kousek odsud je Muri quelle, opřu kolo a jdu po stezce asi 200 m k prameni červené vody. Naplním si menší láhev. Železitá minerálka je výborná, takhle neředěná by se ale nedala pít delší dobu. Nakonec jsem rád, že kousek výš na odpočívadle teče normální voda, ze které mohu uvařit kávu. Rakousko mám za sebou, přece jen jsem nečekal, že na slovinské hranici budu takhle brzo a tak se vyhřívám na lavičce. Když se pustím do dalších výškových metrů, překvapuje mně, jak to jde hladce. Šlapat do průsmyku po ránu je něco jiného než po celodenní dřině, a proto na rozdíl od Sölkpassu nemusím potupně tlačit. Po desáté jsem ve Slovinsku. Hranice je v nadmořské výšce 1215m a je to znát, oblékám bundu a pouštím se dolů přes Jezersko směrem na Kranj. Vítr je opět proti, v serpentinách to tolik nevadí, ale níž je to horší. Naštěstí se otáčí, jakmile vyjedu z údolí Kokry do nížiny kolem Sávy. Ke Kranji se blížím celkem hitro (hitrost = rychlost). Původně mám v úmyslu podívat se do centra, davy lidí a aut mě však odradí, objíždím tedy město a po rovince mezi poli uháním ke kopcům na západě. Stavím se v městečku Škofja Loka, centrum s vysokým mostem je docela hezké, oprýskané fasády domů kousek dál už méně, po malebném Rakousku je to nezvyk.  Po krátké prohlídce pokračuji zeleným údolím řeky Poljanska Sora proti proudu a už zase i proti větru. Když mě předjede barevný závodník na galuskách, neváhám a držím se ho zuby nehty. Borec mi třicítkou proráží vzduch až do Horní Vsi (Gorenja Vas), kde odbočuje. Posilním se půlkou melounu a už klidnějším tempem jedu dál, po levé straně zalesněné kopečky Polhograjsko hribovje, po pravé o něco vyšší Škofjeloško hribovje. Za chvíli jsem v Žiri. Na mapě nacházím jedinou značku kempu, a to u města Črni Vrh, které leží víceméně mým směrem. Je rozhodnuto, pojedu tam. Za Žiri mě čeká náročné stoupání po nepříliš kvalitní silnici s minimálním provozem, nahoře je mi odměnou krásný výhled na údolí Idrijice s masivem Triglavu v dáli. V zákrutách při sjezdu do Idrije žhavím ráfky a když se mi to v jednu chvíli rozjede příliš, místo brzd raději zvolím příkrou odbočku do kopce. V Idriji zajedu do centra a valím dál. Kousek za městem narazím na nenápadnou odbočku na Idrijski Log – to by mělo být mým směrem. Vjíždím do hustého listnatého hvozdu, přichází však velké rozčarování. Jestliže jsem před chvílí žehral na špatný asfalt, tady není žádný, jen kameny, hrboly a výmoly, a hlavně nekončící serpentiny vzhůru. Přitom na mapě je značena normální rovná silnice! Nebýt té cedule u odbočky, jsem si jist, že jedu špatně. Občas jedu, místy tlačím a někde v patnácté zákrutě se mi otevře výhled na protější svah. Tam někde jsem byl asi před dvěma hodinami. Je vzdálený pár km, ale já jsem ujel 20 – vypečená cesta. Nahoře, pořád ještě v lese, přijedu k rozcestí. Jsem úplně domotaný a intuitivně se dám doprava. Naštěstí vyjíždím z lesa na pastviny a pěknou asfaltku a je jasné že jsem odbočil dobře. Míjím samoty a kousek dál už mě vítá Črni Vrh.Ptám se na kemp, prý tu kdysi býval, a paní mi taky vysvětluje, proč už není, ale na to moje slovinština nestačí. Nevadí, je hezky a vypadá to, že v okolí se pěkné místo ke spánku určitě najde. Po večeři s plným žaludkem, příjemně naladěn si ještě vyšlápnu serpentiny nad městečkem. Octnu se v sedle pod Javornikem, odhadem v 800m.n.m. Tady stojí na posečeném palouku kaplička, kousek od ní ohniště s lavičkou, co víc si přát?

5.etapa: 138 km – 17,4 km/h
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

ČTVRTEK
Vstávám po sedmé a jak vidno, čeká mě další slunečný den. Prvních 10 km je z říše cyklistických snů : rovný sjezd šikmo po úbočí bez zatáček a tudíž bez brždění. Rovně na Ajdovščinu bych extázi ještě prodloužil, odbočuji však doleva na Vrhpolje a serpentinami klesám dalších 5 km do vinic na jihozápadních stráních Nanosu. Tady už je použití brzd nutné. Vipava mi připomíná staré italské filmy: velké kamenné domy porostlé břečťanem. S radostí uvítám kohoutek s pitnou vodou na náměstí, láhev mám prázdnou - čím víc na jih, tím je voda vzácnější. V Podnanosu s potěšením opouštím rovinku a zákrutami šplhám po západním úbočí k vesnici Vrabče. Kopec je dost příkrý, občas slezu z kola a občerstvuji se švestkami ze stromů u silnice. Začíná pěkně pražit. Nahoře je klid a jako skoro v celém Slovinsku se ocitám v absolutní dominanci zelené barvy. Tajně jsem doufal, že uvidím konečně i modrou, to je však předčasné, směrem k moři leží ještě celkem vysoké kopečky. Začíná docházet voda, ve vylidněných vesnicích jsou sice pumpy, ale bez vody a obchod žádný. Zachrání mě až market v Senožeče, kde se dostávám na starou silnici do Koperu a Terstu. U odbočky na Rijeku přemítám kudy se dát. Je čtvrtek a sraz v kempu Solaris na západním pobřeží Istrie mám s rodinou až v neděli, jsem tedy docela v předstihu a nemusel bych přímou cestou. Nakonec rozhodne touha, být u moře co nejdřív a taky čím dál víc povolené špice v zadním kole (už znám původ onoho divného zvuku, provázejícího mě celou cestu). Rozhodnu se jet přímo na Koper a západ Istrie. Tam se mohu až do neděle placatit u moře a odpočívat.  Cestou na Kozinu se do vůně okolních borovic už začíná mísit moře v horkých závanech vzduchu. Potom se zničehonic objeví za zelenými kopci modrá vodorovná čára. Ano, to je ten vysněný okamžik, na který jsem tak dlouho čekal! Před dosažením mořského břehu mě ale čeká ještě dlouhá a úmorná cesta. Začíná sice nádherným sjezdem přes Crni Kal s úžasnou vyhlídkou na zátoky Terstu a Koperu, pokračuje však nevábnou předměstskou aglomerací, kam se jak do trychtýře slijí všechny auta směřující z Evropy na Istrii. Naštěstí je mezi všemi silnicemi, dálnicemi a železnicemi vměstnána cyklostezka, která mě dovede na výpadovku z Koperu. A opět do kopce, ještě že má silnice nahoru 2 pruhy a kolony aut  se mi mohou vyhýbat v uctivé vzdálenosti. Peču se ve výhni slunce s příchutí výfukových plynů a nahoře mám dost. Zchladím se předem zakoupeným Unionem a následným sjezdem do údolí.  Chorvatská hranice s kilometr dlouhou kolonou aut leží na úbočí protějšího kopce. Já si cestu po Slovinsku ještě natáhnu přejezdem na 2 km vzdálený západnější přechod, tam by měl být menší provoz. Taky že ano, je tu jen pár aut a já jedu rovnou k okénku. Na rozdíl od předešlých celníků jsou tady docela zvědaví, zajímá je odkud a kam, kde budu spát, jen čekám kdy budou chtít přepočítat moje polévky v pytlíku. Plácnu, že budu spát v kempu v Poreči a to je uspokojí. Ve skutečnosti se dnes tak daleko nechystám, doufám, že kopec přede mnou je dnes poslední. Nahoře na křižovatce ve směnárně měním eura za kuny (před chvílí jsem opustil Evropskou unii!) a po severním pobřeží mířím do kempu Kanegra. Samotný příjezd k moři s výskajícími davy je po klidných horách trochu zklamáním. Pár hodin tu vydržím a když se přiblíží večer, vytlačím kolo zpět k bráně kempu. Hned za ní je lesní cesta směrem na západ. Je značena jako cyklostezka, kola s užšími plášti než 2,5´ však nemají šanci. Bořím se do štěrku a tlačím. A když se ocitnu na kraji borového lesa, na skále nad mořem s výhledem na Terstský záliv, vím, že dnes už dál nejedu.

6.etapa: 120 km – 20 km/h
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...


PÁTEK
Na východě nad zálivem vychází slunce, já vyrážím na opačnou stranu. Stezka se po chvíli napojí na asfaltku, která mě zavede kolem nově vznikajících betonových monster do Savudrije v severozápadním cípu poloostrova. Kam dnes? 6 dní jsem měl jasný směr a dnes to je jinak. Rozhodnu se jet po pobřeží pomalu na jih - tam kde se mi bude líbit, zakotvím. Na silnici to pomalu začíná houstnout, občas se mi podaří najet na cyklostezku, která vede blíž pobřeží, ale zpravidla končí u vjezdu do nějakého hotelového komplexu, a tak musím zpět na hlavní. V Umagu už je totálně plno, tyhle menší pobřežní městečka absolutně nestačí na dopravní nápor v plné sezóně. Koupu se v Pelegrinu a pláž se začíná pomalu zaplňovat. Kousek dál mě cesta zavede k zadním vrátkům kempu Ladin Gaj (nově přejmenovaný na světovější Park Umag), kde využiji místní obchod k doplnění tekutin a pokračuji na Novigrad a Tar přes sypanou hráz v ústí řeky Mirny. V Taru je odbočka na Solaris, tam mám být až pozítří, šlapu tedy dál. Kousek před Porečí vjíždím do kempu Ulika, potřebuji si odpočinout a hlavně využít zázemí kempu jako pláž a umývárny. Taky chci omrknout, zda by Ulika mohla být alternativou Solaris, kdyby tam bylo plno. Strávím na pláži příjemné 2 hodinky, ale když se vracím čerstvě oholen z umývárny, jsem odhalen místním detektivem. Ptá se jestli jsem hostem kempu a proč nemám pas na recepci. Když odvětím, že hledám místo pro family, která přijede tomorow, tak je v klidu. Ale má to ve voku, kluk na správným místě.Do Poreče přijíždím opět žízniv.Je půl čtvrté, na tachometru 60 km, ač vzdušnou čarou jsem vzdálen od startu polovinu, průměrná rychlost ubíjejících 16. Takhle to dál nepůjde, musím změnit strategii a stanovit si nějaký cíl. Vymýšlím 2 varianty, buď se podívám k východním břehům, nebo dojedu na jižní cíp Istrie. Každopádně musím do vnitrozemí, v cestě je Limský kanál – hluboký zářez do západního pobřeží. Uhýbám z hlavní silnice a s novým elánem se pouštím do mírného stoupání na Fuškulin a Dračevac. Auta skoro žádná, bohužel stejně jako značení. Alespoň to vyřeší moje dilema. Když se z Montižany dostanu nechtě zpět na hlavní, je rozhodnuto – jedu na jih.  Kousek za Kloštarem nechám kolo u silnice a po kamenité cestě se dojdu pokochat pohledem na Limski fjord ze 120 m vysokého břehu. Za chvíli už toto převýšení ztrácím při dlouhém rovném sjezdu, kdy drze předjíždím brzdící náklaďák. Cesta nahoru na protější svah jde lépe než jsem čekal díky tomu, že pravá krajnice je už ve stínu. V Bale vypiju další 2 litry coly a s větrem v zádech ve velkém stylu svištím do Puly rychlostí mezi 30 a 45 km/h. Před městem radikálně houstne provoz a tak přivítám cyklostezku vedoucí podél obchvatu. Poslední kopec před Premanturou, odbočka do lesa a asfalt končí. Bude osm, snad mě ještě pustí dovnitř. Když projíždím kolem závory, zdravím dobrdan a mé obavy jsou rozptýleny. Na ceduli jen stihnu přečíst, že po desáté tady nemám co dělat, ale tímto pokynem se dnes nehodlám řídit. Po vymlácené cestě jedu vstříc kolonám aut ještě 3 km až k betonovému plácku, kde cesta končí. Přede mnou, nalevo i napravo se rozkládá vodní hladina. Zvláštní pocit – i když se budu ještě 2 dny motat po Istrii, tohle je skutečný konec mé cesty! A to by se mělo oslavit. Z doslechu vím, že by tu měl být nějaký bar v rákosí. Vydám se na obhlídku a s radostí zjišťuji, že Safari bar je to první křoví přede mnou. Kousek odsud mě úzká stezka křovím dovede k moři. Schovám kolo a ustelu si na kamenném platu. Než vlezu do spacáku, dopřávám si ještě noční koupel. Mám za sebou bez jedné noci týden, bez 14 km tisícovku.

7.etapa:  139 km – 18,5 km/h
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

SOBOTA A NEDĚLE
Přiznávám, že už se mi dál nechce. Cíle bylo dosaženo... Volím trasu přes starý známý Medulin a Ližnjan a překvapuje mne, jak se za 10 let obě městečka propojila. Původní idea podívat se ještě na východní pobřeží padá při pohledu na odbočku na Kavran. Stejná kamenitá cesta jako na Kamenjaku – tudy ne! Z Valtury se díky absenci směrových ukazatelů vracím zpět k Pule. V Loborice dávám Ožujsko v hospůdce zasvěcené místním závodním cyklistům a zkratkou se dám na Galižanu. Zde poznávám tu nejtemnější stránku cykloturistiky na Istrii – 5 km jedu křovím po něčem, co vypadá jako cesta, ale ve skutečnosti je to skála s množstvím jen trochu ohlazených výčnělků. Asfaltka na Vodnjan je poté jak balzám, ale zadní kolo je zralé na nový výplet, houpe se se mnou nahoru dolů a jsem jen rád, že není vyosené do stran a nebrzdí.  Rozhodnu se ukončit dnešní utrpení: pojedu k západnímu pobřeží a tam to zapíchnu. Cestou na Barbarigu už jen koukám doleva k moři, kde by se našlo nějaké příhodné místo. Najdu ho až za letoviskem v hezkém borovicovém lesíku na pobřeží.
 Poslední den začíná obvyklými problémy: na mapě silnice je, ve skutečnosti silnice není. Vracet se nechci, a tak se motám po cestách v křoví než objevím široký rovný průsek, zřejmě budoucí silnice do Rovinje. Jsem moc rád, když konečně narazím na asfaltku a ještě radši, když mě předjíždí traktor. Houknu na řidiče, ten se jen zazubí, tak se chytnu a nechám se dovézt do Bale. Podruhé si dám Limski fjord v opačném směru, a protože je teprve časné dopoledne, i tentokrát mám při stoupání stín. Průběžně dostávám sms od rodiny, která se od časného rána zdárně přibližuje ke stejnému cíli jako já. To mě naplňuje optimismem a hned se šlape lépe. I Poreč se zdá o mnoho hezčí než před dvěma dny. Dojedu do Solaris a raději se hlásím na recepci. Teď už jen zbývá, abych vybral to nejlepší místo pro stan. Pod borovicemi, jak jinak. A když za pár hodin vidím přijíždět známý automobil a z něj vystupovat známé tváře, je to ten nejlepší happyend tohoto příběhu. V tom dalším se budu týden jen válet, jíst a pít, a kolo bude opřené o strom.

Celkem:  1111 km
Obrázky a mapky na www.picasaweb.google.cz/...

Článek byl redakčně zkrácen, celý text najdete zde: http://ulozto.cz/xsmzzW2b/cestopis-doc